Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. ledna 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pelicova 8a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 54 Co 430/2003, a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 11 C 885/2001,takto : Ústavní stížnost se odmítá .
Ústavní stížností osobně podanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem v řízení porušily jeho základní práva a svobody garantované čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví citovaným usnesením byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že mu nepřiznaly právo vlastnit nemovitý majetek po zemřelé A. N., i když z řízení u Okresního soudu Brno - venkov, vedeného pod sp. zn. 7 C 1186/91, mělo vyplynout, že stěžovatel je oprávněným dědicem po jmenované. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny pak shledává v tom, že se neúčastnil řízení, v němž se jednalo o dědictví po výše jmenované. V takovém postupu dále stěžovatel spatřuje i porušení práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu Brno - venkov kopii dovolání podaného stěžovatelem dne 12. 12. 2005.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním osudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž vyplývá, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, nebyla-li základní práva respektována ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost.
Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů,a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti.
Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Jak Ústavní soud zjistil z výše citované vyžádané kopie podání, stěžovatel k datu podání ústavní stížnosti, tj. dne 12. 12. 2005, podal proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel tímto svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti nikterak stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto, je stěžovateli stále zachována lhůta k podání nové ústavní stížnosti, v níž by měl být zohledněn i průběh a výsledek dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2006
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj