Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2024, č. j. 8 To 378/2024-102, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. října 2024, č. j. 3 PP 88/2024-59, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 3 PP 88/2024, vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením okresní soud zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v délce 7 let a přeměněného peněžitého trestu v délce 300 dní. Okresní soud uznal, že stěžovatel se ve výkonu trestu chová nadstandardně řádným způsobem. Okresní soud dále zvažoval naplnění předpokladu vedení řádného života na svobodě. K tomu vzal v úvahu postoj stěžovatele ke své trestné činnosti a jeho snahu odčinit škodu způsobenou poškozené společnosti. Z vyjádření poškozené však vyplynulo, že ačkoli byl odsuzujícím rozsudkem zavázán k úhradě škody, stěžovatel podal návrh na insolvenci, v níž zatajil existenci pohledávky vyplývající z odsuzujícího rozsudku, čímž následně došlo ke zmaření elektronické dražby nemovitosti. Ve veřejném zasedání se otázkám na svůj postoj ke spáchanému činu vyhýbal. Okresní soud rovněž přihlédl k tomu, že přestože podle odsuzujícího rozsudku získal velký majetkový prospěch, nijak neřešil otázku peněžitého trestu, za který mu byl již nařízen náhradní trest odnětí svobody. Okresní soud u stěžovatele neshledal dostatečnou sebereflexi, a proto uzavřel, že předpoklad vedení řádného života není dostatečně naplněn. Ve vztahu k případnému podmíněnému propuštění okresní soud předeslal, že bude zejména potřeba, aby se konstruktivně vypořádal s otázkou náhrady škody poškozené společnosti. V současné chvíli je spíše zřejmá jeho snaha vyhnout se povinnostem, které mu byly trestním soudem uloženy. Okresní soud zdůraznil, že nepovažuje za nutné vykonání celého trestu odnětí svobody, ale především je třeba jeho aktivnější součinnosti k uspokojení poškozené.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu v tom, že je naplněna pouze časová podmínka pro podmíněné propuštění. Rovněž má za to, že je třeba přihlédnout i k tomu, jak se stěžovatel staví k trestné činnosti a odčinění újmy. Stěžovatel však pouze podal návrh na insolvenci, ve kterém zatajil podstatné pohledávky a zmařil tak dražbu nemovitosti. Bude proto dále třeba, aby pokračoval alespoň v částečné úhradě způsobené škody.
4. Podle stěžovatele není možné, aby mu okresní soud kladl k tíži to, že realizoval své právo podat insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Tento návrh byl insolvenčním soudem schválen, zmaření dražby nemovitosti bylo zákonným následkem, nikoli úmyslným mařením povinnosti k náhradě škody. Insolvenční správce nezjistil nepoctivý záměr stěžovatele. Stěžovatel má za to, že oddlužení je naopak jeho snahou k vyřešení nepříznivé finanční situace. Je zjevné, že se počítá s poměrným uspokojením poškozené. Obecné soudy tak rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy bez dalšího přebraly vyjádření poškozené. Proto je dán prostor pro zásah Ústavního soudu. Stěžovatel dále s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2204/17 tvrdí, že prokázat polepšení je možné i bez výslovného doznání odsouzeného. Naopak trvání na něm je porušením ústavního práva odepřít výpověď. Okresní soud tak nemůže z nevyjádření se stěžovatele ke svému odsouzení bez dalšího vyvozovat to, že se nepolepšil. Stěžovatel je ve výkonu trestu zaměstnán a chová se vzorně, má již přislíbené zaměstnání, udržuje kontakt s rodinou a aktivně se staví i ke svým finančním závazkům.
5. Stěžovatel rovněž namítá, že neměl dostatek času k přípravě stížnosti ke krajskému soudu. Přestože ihned po vyhlášení usnesení požádal o doručení zvukového záznamu, byl mu doručen až o měsíc později. Postrádal tedy podklady náležitému odůvodnění své stížnosti. Samotné usnesení krajského soudu je vnitřně rozporné, neboť krajský soud uvedl, že se zcela ztotožnil s okresním soudem o nesplnění druhé a třetí podmínky pro podmíněné propuštění, ačkoliv okresní soud výslovně považoval druhou podmínku za splněnou. Touto nesrovnalostí došlo rovněž k porušení zásady zákazu reformatio in peius. Dále se krajský soud nevypořádal s tvrzeními a argumenty obsaženými ve stížnosti. Krajský soud se též vůbec nezabýval naplněním třetí podmínky, k čemuž byl povinen. Na závěr stěžovatel upozornil na formální chybu usnesení (nesprávné označení soudu), což podle něj vypovídá o míře projeveného úsilí krajského soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. To platí i ve věcech přezkumu rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (srov. nálezy ze dne 22.
3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 , nebo ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 , či např. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 75/13 , ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , nebo ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2478/14 ). Posouzení naplnění podmínek pro propuštění odsouzeného je v diskreci obecných soudů, které jsou limitovány obecnými ústavními zásadami jejich rozhodování (např. zákazem svévole).
9. Podle Ústavního soudu podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu (srov. nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21 , nebo usnesení ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2420/21 ). Ke splnění podmínek pro zrychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu zásadní, aby odsouzený prokázal, že výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným (srov. např. usnesení ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2073/19 ). Přitom podle Ústavního soudu břemeno prokázání zbytnosti dalšího výkonu trestu tíží, s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění, právě odsouzeného.
10. V dané věci se soudy od uvedených ústavních principů neodchýlily. Soudy řádně zohlednily a vyhodnotily všechna kritéria klíčová pro splnění obou relevantních podmínek pro podmíněné propuštění. Jistý nesoulad obou rozhodnutí, spočívající v nejasném vyjádření ohledně splnění tzv. druhé podmínky (prokázání polepšení) je sice vadou napadených rozhodnutí, avšak nikoliv takovou, aby způsobila nutnost zásahu Ústavního soudu. Primárně je podle Ústavního soudu na vině nejasné rozhodnutí okresního soudu, které nejprve poměrně stručně uzavřelo, že stěžovatel splnil tzv. druhou podmínku, aby následně při hodnocení třetí podmínky (prognózy vedení řádného života) hodnotilo okolnosti spadající minimálně částečně rovněž do kategorie polepšení (okresní soud výslovně uvedl "v rámci institutu případného polepšení odsouzeného, respektive předpokladu vedení řádného života, je nutné dle názoru zdejšího soudu také pohlížet na to, jakým způsobem se odsouzený staví ke své trestné činnosti a zda-li se snaží odčinit případný škodlivý následek").
Lze tedy dospět k závěru, že okresní soud kritéria pro posouzení obou podmínek částečně směšuje. Ani to však není důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť tuto vadu napravil krajský soud. Nelze se ztotožnit s námitkou, že by přitom porušil zásadu zákazu reformatio in peius. Jeho rozhodnutí není pro stěžovatele ani nyní, ani pro futuro méně výhodné či jinak zhoršující jeho právní postavení.
11. Námitka opožděného zaslání zvukového záznamu z veřejného zasedání není relevantní. Stěžovateli nic nebránilo, aby v období zhruba tří týdnů mezi doručením nahrávky a vydáním napadeného rozhodnutí svou stížnost doplnil. Ostatně sám neuvádí žádnou konkrétní relevantní námitku či skutečnost, kterou by považoval za nutné uplatnit až po obdržení zvukového záznamu. Stejně irelevantní je i námitka o politováníhodné chybě v označení okresního soudu v bodě 1 usnesení krajského soudu. Ani ta nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Z celého odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména bodu 6) je zřejmé, že krajský soud přezkoumával správné usnesení.
12. Ústavní soud neshledal žádné pochybení ani v samotných důvodech zamítnutí stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění. Soudy v souladu s ustálenou praxí přihlédly k důležitému kritériu náhledu odsouzeného na jeho trestnou činnost (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 ), přičemž tak neučinily formalistickým způsobem. Problémem nebyla absence formalizovaného doznání, jak namítá stěžovatel, nýbrž hodnocení způsobu, jakým stěžovatel opakovaně o své trestné činnosti hovoří (vyhýbá se odpovědím u soudního jednání), anebo ji dokonce aktivně popírá (v listinných důkazech z insolvenčního řízení).
Tento rozdíl popsal Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 2204/17 , na který poukazoval stěžovatel (viz např. body 45 až 47 nálezu). Ke stěžovatelovu postoji k trestné činnosti (a odčinění jejích následků) naopak soudy řádně přičetly jeho aktivní kroky k zabránění alespoň částečnému uspokojení pohledávky poškozené. Ten představuje zvláště u odsouzených za závažnou majetkovou trestnou činnost jedno z nejdůležitějších kritérií pro posouzení důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění.
Stěžovateli tak nelze přisvědčit, že mu soudy přičetly k tíži "prostý" fakt zahájení insolvenčního řízení. Ve skutečnosti soudy logicky vyhodnotily kontext těchto jeho právních kroků. Okresní soud řádně přihlédl rovněž k dalším, byť méně významným okolnostem (např. absence snahy o vyřešení peněžitého trestu), které však ve spojení s uvedeným potvrzují nedůvodnost podané žádosti.
13. Lze tedy uzavřít, že soudy neporušily stěžovatelova ústavní práva, neboť se jeho žádostí řádně zabývaly a v souladu se zákonem a ustálenou praxí vyhodnotily kritéria pro její posouzení.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu