Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Terezy Kotlabové, zastoupené Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 366/2022-71 ze dne 7. 11. 2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 464/2021-55 ze dne 23. 9. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 366/2022-71 ze dne 7. 11. 2022 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 464/2021-55 ze dne 23. 9. 2022 s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě stěžovatelky proti UNIQA pojišťovně a.s. o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 5 173 101 Kč. Stěžovatelka totiž vzala svou žalobu zpět na základě toho, že žalovaná jí podstatnou část žalované částky zaplatila. Ve výroku II. citovaného usnesení, který je v nyní posuzované věci předmětem sporu, přiznal Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 28 798 Kč. S výší přiznaných nákladů řízení nebyla stěžovatelka spokojená a napadla uvedený výrok odvoláním u Městského soudu v Praze, který však v záhlaví zmíněným usnesením napadený výrok potvrdil.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatelka napadeným usnesením vytýká, že postupem obecných soudů došlo k flagrantní disproporci mezi předmětem řízení a náhradou nákladů úspěšného účastníka sporu. Tím mělo být porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
7. Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím o nákladech řízení a vytýká jim, že v jejím případě vycházely obecné soudy při stanovení náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty 50 000 Kč stanovené v § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky cˇ. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v rozhodném znění (dále jen "advokátní tarif"). K tomu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že byť je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, obecně se k ní staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody.
8. Na druhou stranu ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupné též z http://nalus.usoud.cz].
9. Námitky stěžovatelky se týkají zejména nepřiměřenosti přiznané náhrady nákladů řízení ve vztahu k předmětu sporu, protože aplikovaná tarifní hodnota sporu ve výši 50 000 Kč je mnohonásobně nižší než částka, která byla předmětem sporu (žalována byla částka 5 173 101 Kč a žalovaná stěžovatelce po podání žaloby vyplatila 4 773 176 Kč), což podle stěžovatelky vylučuje jakoukoli míru přiměřenosti a neodpovídá náročnosti daného sporu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování z rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3771/2020-194 ze dne 27. 5. 2021, neboť proti výrokům o nákladech řízení není přípustné dovolání a Nejvyšší soud tedy v dané věci rozhodoval mimo svou působnost a dotčená ustanovení advokátního tarifu je třeba vykládat tak, aby bylo efektivně naplněno právo všech bez rozdílu domáhat se spravedlnosti. Dále stěžovatelka argumentovala, že paušálně určené tarifní hodnoty mají pouze podpůrný význam. Stěžovatelka poukázala také na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/21 ze dne 19. 10. 2021, kterým Ústavní soud zrušil ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, přičemž podle stěžovatelky jde v jejím případě o situaci obdobnou. Podle názoru stěžovatelky se odvolací soud s žádnou z jejích námitek nevypořádal.
10. Ústavní soud se problematikou sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3771/2020-194 ze dne 27. 5. 2021 již zabýval ve svém usnesení I. ÚS 2217/21 ze dne 5. 10. 2021, neboť přímo uvedené usnesení Nejvyššího soudu bylo napadeno ústavní stížností. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům: "Ústavní soud není povolán zkoumat míru racionality konkurujících právních názorů; možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda právní názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný [nález sp. zn. III. ÚS 3497/13 ze dne 6. 5. 2014 (N 75/73 SbNU 341)]. Jde o výklad podústavního (dokonce podzákonného) práva, v úvahu zjevně přichází a je v praxi dosud neustáleně i zastáváno více variant (podobně i usnesení sp. zn. II. ÚS 4036/18 ze dne 29. 1. 2019, bod 10). Rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zda pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. dále zmíněné usnesení IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Sjednocovací roli v tomto ohledu sehrává Nejvyšší soud; Ústavní soud ji nemůže suplovat jen proto, že je z rozhodnutí zákonodárce nákladová problematika z dovolacího přezkumu vyloučena."
11. K námitkám stěžovatelky tedy Ústavní soud konstatuje, že je bezpochyby rolí Nejvyššího soudu, aby v situacích, kdy existuje rozbíhavá rozhodovací praxe, judikaturu nižších soudů sjednocoval a zajistil tak předvídatelnost a transparentnost soudního rozhodování, a to i v oblasti náhrady nákladů řízení. Pokud Nejvyšší soud takové sjednocující stanovisko přijme, jsou nižší soudy povinny se vysloveným právním názorem řídit, jinak by sjednocovací činnost Nejvyššího soudu ztrácela smysl. Lze si určitě představit, že může dojít ke změně sjednocujícího stanoviska nebo ustálené rozhodovací praxe, pokud jsou pro to dány významné důvody. Ústavní soud však v posuzované věci nevidí důvod, proč by se měl odchýlit od svého dřívějšího hodnocení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3771/2020-194 ze dne 27. 5. 2021 a přijaté sjednocující stanovisko korigovat. Ani stěžovatelka nepředkládá ve své ústavní stížnosti žádné přesvědčivé důvody, proč by měl být právní výklad upřednostňovaný Nejvyšším soudem v rozporu s ústavním pořádkem a proč by měl Ústavní soud zasáhnout.
12. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/21 ze dne 19. 10. 2021, kterým Ústavní soud zrušil ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, není případný. Situace řešená v tomto nálezu se od aktuálně posuzované situace liší v klíčovém kritériu, kterým je ustanovení advokáta k výkonu činnosti opatrovníka. Jde tedy o situace, kde advokát naplňuje určitý veřejný zájem sledovaný státem a za tím účelem je státním orgánem (soudem nebo správním orgánem) k výkonu takové činnosti ustanoven. Je tedy logické, že náklady takové činnosti má nést stát a musejí být z důvodů uvedených v nálezu Pl. ÚS 17/21 přiměřené a umožňovat tak naplnění ústavních a mezinárodních závazků České republiky, a právě tyto skutečnosti představovaly v citovaném nálezu ratio decidendi. V posuzované věci však tyto faktory přítomny nejsou a vylučují proto možnost aplikace závěrů z citovaného nálezu.
13. Ústavní soud považuje za vhodné zde zmínit závěry z citovaného nálezu týkající se jeho přenositelnosti pro jiné situace: "Argumentace ministerstva, že je advokátní tarif svého druhu cenovým předpisem, a zrušující judikatura Ústavního soudu, která do legislativní podoby části vyhlášky zasáhla pro libovůli normotvůrce, nyní může sloužit jako podklad pro eventuální vyslovení neústavnosti dalších částí advokátního tarifu (nebo dokonce celé řady ostatních cenových předpisů), je nepřípadná. Výše citované nálezy, na které nyní Ústavní soud navazuje, se zabývaly konkrétní problematikou dvojrole advokáta a opatrovníka, přičemž závěry v nich vyslovené nelze zobecnit způsobem předestřeným ze strany ministerstva."
14. Co se týče hodnocení stěžovatelkou namítané zásady přiměřenosti náhrady nákladů řízení ve vztahu k předmětu sporu, vychází Ústavní soud z toho, že úprava obsažená v advokátním tarifu nemá sloužit k dosažení maximální přiměřenosti mezi náklady řízení a náročností či významem sporu. Ve skutečnosti tato právní úprava právě tím, že vychází z určitých obecných kritérií, rozdíly mezi jednotlivými typově podobnými věcmi stírá a přiznává v různě náročných věcech velmi podobnou či stejnou náhradu nákladů řízení. Výsledná míra (ne)přiměřenosti je primárně závislá na uvážení normotvůrce při tvorbě tohoto předpisu, pochopitelně při respektování obecných ústavních a zákonných východisek, a není rolí Ústavního soudu, aby toto uvážení nahrazoval vlastními představami o úpravě dané problematiky. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti netvrdí, že by ustanovení § 9 odst. 4 advokátního tarifu bylo v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem, ani nenavrhuje jeho zrušení. Ústavní soud ani obecné soudy při rozhodování aktuálně posuzované věci nedospěly k závěru, že by ustanovení § 9 odst. 4 advokátního tarifu bylo v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem. Aplikace tohoto ustanovení obecnými soudy tedy nemůže zakládat porušení základních práv stěžovatelky.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu