Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovarská 87/130, Plzeň, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 14 Co 218/2023-1012, 14 Co 219/2023, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) J. V. a 2) nezl. L. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti výroku I. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ("krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o péči a výživě druhého vedlejšího účastníka narozeného XX ("nezletilý"), syna stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka ("otec").
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Plzeň-město ("okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2022 č. j. 99 P 479/2015-853 svěřil nezletilého do péče otce (výrok I.), stěžovatelce stanovil výživné, přičemž rozhodl o dlužném výživném (výroky II. a III.) a změnil dosavadní rozhodnutí o poměrech nezletilého (výrok V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 28. 4. 2023 č. j. 99 P 479/2015-921 okresní soud zamítl stěžovatelčin návrh na úpravu styku s nezletilým.
4. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozhodnutím potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu ze dne 19. 10. 2022 i doplňující rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 4. 2023. Krajský soud tedy potvrdil, že se nezletilý svěřuje do péče otce, resp. potvrdil zamítnutí návrhu stěžovatelky na úpravu styku s nezletilým (výrok I.). Dalšími výroky (výroky II. a III.) krajský soud rozhodl o stěžovatelčině výživném pro nezletilého.
5. Stěžovatelka se závěry krajského soudu týkajícími se úpravy styku nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem opakuje námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení, tj. v jí podaném odvolání. Opětovně tudíž uvádí, že - stručně řečeno - obecné soudy vycházely "zcela izolovaně jen z názoru dítěte, aniž by zkoumaly další okolnosti věci." Odkazuje přitom na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jež zdůrazňuje, že nikoliv každý názor dítěte je možné považovat za rozhodný a směrodatný. Stěžovatelka dále namítá opomenuté důkazy spočívající v neprovedeném výslechu účastníků a svědků (stěžovatelčiny matky). Obecným soudům rovněž vytýká, že se nevypořádaly s důvodem změny názoru nezletilého, o kterého bezproblémově pečovala do roku 2022. Uvádí, že nebylo zjištěno, zda není nezletilý ve svém názoru ovlivňován. Krajský soud dle stěžovatelky nezohlednil, že dítě, i ve věku 15 let, nemusí být schopno vyhodnotit důsledky svého přání, tj. přerušení kontaktu s jedním z rodičů. Vymezuje se rovněž vůči postoji krajského soudu, že není rozhodné, čím nezletilý své přání odůvodňuje. Stěžovatelka zdůrazňuje, že krajský soud rezignoval na svou povinnost zjistit podstatné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci nezletilého, resp. nevyužil žádného z možných nástrojů obnovení vztahu nezletilého s matkou, které navrhovala, např. rodinnou terapii.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry krajského soudu v rámci řízení, v němž obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k jejímu nezletilému synovi.
8. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit závěry plynoucí z jeho ustálené judikatury, z níž se podává, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem - jak již bylo řečeno - je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním nástrojem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému synovi vymezené obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů jejího nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na https://nalus.usoud.cz). V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy a jimi přijatá opatření dostojí požadavku souladu s nejlepším zájmem dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
10. Nejlepší zájem dítěte je neurčitý právní pojem, který soudy musí vykládat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Je přirozené, že nejlepší zájem dítěte ovlivňuje více skutečností. Jednotlivá soudní rozhodnutí proto musí být řádně odůvodněna, aby z nich bylo vždy patrné, jaké konkrétní skutečnosti vedly soud k daným závěrům (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018). Obecně je jistě v nejlepším zájmu dítěte mít dostatečný kontakt s oběma rodiči. Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 16; či nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645)]. Dostatečně silný legitimní zájem je jistě to, aby soudy při rozhodování o styku rozhodovaly se zohledněním názoru dítěte.
11. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí prizmatem těchto kritérií a dospěl k závěru, že krajský soud coby soud odvolací při svém rozhodování vzal uvedené ústavní požadavky v úvahu a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry krajského soudu nelze považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
12. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud kladl důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte.
13. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že z napadeného rozhodnutí dostatečně vyplývá, proč krajský soud, navazující na závěry okresního soudu, rozhodl způsobem shora uvedeným.
14. Krajský soud zohlednil zejména přání nezletilého, jemuž bylo v době odvolacího řízení více než 15 let. Tento postup je zcela v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu zdůrazňující zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor na uspořádání rodinných vztahů, který je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Krajský soud též správně zhodnotil, že relevance názoru nezletilého se obecně zvyšuje s věkem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1609/23 ze dne 29. 8. 2023, body 34 a 37; rozsudek krajského soudu, bod 14). Krajský soud dostál i požadavkům plynoucím z nálezu, jehož se dovolává stěžovatelka (nález sp. zn. IV. ÚS 2611/20 ze dne 22. 12. 2020), neboť řádně vyhodnotil relevanci přání nezletilého. Vzal např. v potaz, že nezletilý své přání prezentoval konzistentně a dlouhodobě (srov. rozsudek krajského soudu, body 14 a 18). Ústavní soud současně připomíná, že s přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí bude přání dítěte pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1318/22 ze dne 12. 6. 2023, bod 36). Pro Ústavní soud je rovněž podstatné, že nic v obsahu napadeného rozhodnutí nenaznačuje, že by přání nezletilého nebylo autentické, nebo že by vůle nezletilého byla účelově a systematicky formována ze strany třetí osoby, tj. že by docházelo k manipulaci ze strany otce. Pozice nezletilého se jeví jako dlouhodobá, konzistentní a zcela uvážená (srov. pohovor s nezletilým ze dne 4. 10. 2023, z něhož vyplývá, že nezletilý kontakt se stěžovatelkou neodmítá, ale chce k němu dospět sám a v klidu, nechce do něj být tlačen - srov. rozsudek krajského soudu, bod 8 jakož i záznamy o opakovaných pohovorech s nezletilým v době od srpna 2022 do října 2023 - srov. rozsudek krajského soudu, bod 15 a 18 a bod 13 rozsudku okresního soudu).
15. Krajský soud důvody, proč je namístě upřednostnit současný odmítavý postoj nezletilého před obecným zájmem jeho kontaktu s matkou, popsal pod bodem 15 napadeného rozsudku. Zde uvedl, že nezletilý se s matkou nechce stýkat po jejich konfliktu, ke kterému došlo v květnu 2022, a na jeho postoji se negativně projevilo následné jednání matky, která několikrát jednala proti jednoznačně vyslovené vůli nezletilého, kontakt s ním si vynucovala nevhodným způsobem, například přivoláním Policie ČR. Lze přisvědčit tomu, že bylo namístě porovnání nejlepších zájmů nezletilého více rozvést, ale z uvedeného je zřejmé, na základě čeho krajský soud o "neúpravě" styku rozhodl, a stručnost tohoto posouzení nezakládá důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Následné nesprávné konstatování, že není podstatné, čím nezletilý svůj postoj odůvodňuje (bod 18), je v rozporu s předchozím (správným) textem odůvodnění, a samo o sobě není vadou, pro kterou by mělo být rozhodnutí zrušeno.
16. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se tvrzených nedostatků dokazování (neprovedení výslechu stěžovatelčiny matky a samotného syna). Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že je na uvážení obecných soudů, které důkazy provedou a které nikoliv. Ve druhém případě jsou ovšem povinny jednoznačně odůvodnit, proč tak neučinily (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009). Krajský soud tomuto požadavku dostál, což znamená, že zde nenastala ústavně deficitní situace, označovaná jako "opomenutý důkaz". Stanovisko nezletilého bylo v průběhu řízení - jak již bylo uvedeno výše - zjišťováno opakovaně (srov. rozsudek krajského soudu, bod 18). Z obsahu napadeného rozhodnutí současně dostatečně vyplývá, že soud měl jasnou představu o jeho pozici vůči stěžovatelce, tudíž bylo nadbytečné, aby k důkaznímu návrhu a požadavku stěžovatelky zjišťoval, jak o ní nezletilý hovoří před její matkou. Závěr krajského soudu, prezentovaný v průběhu jednání ze dne 14. 11. 2023, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, proto považuje zdejší soud za odůvodněný. Postačí tudíž zopakovat, že krajský soud vycházel z přání nezletilého se momentálně se stěžovatelkou nestýkat, jež nezletilý odůvodnil incidenty s matkou, přičemž explicitně zmínil incident z ledna 2022, května 2022, kdy došlo k jeho fyzickému napadení matkou a následný incident (za přítomnosti stěžovatelkou přivolané policie) z konce srpna 2022. Zohlednily přitom, že nezletilý výslovně a opakovaně odmítl rovněž styk se stěžovatelkou v přítomnosti jejích rodičů, s nimiž je nezletilý v kontaktu, resp. odmítl i jinou formu asistovaného styku (srov. rozsudek krajského soudu, bod 18). Konečně, namítá-li stěžovatelka, že otec syna nemotivuje a odmítá účast na rodinné terapii, nelze to klást k tíži pouze jemu. Jak totiž vyplývá ze spisu, otec se sice společně s nezletilým nezúčastnili případové konference konané dne 20. 9. 2022, nicméně předem se omluvili a svou neúčast odůvodnili shora zmiňovaným incidentem ze dne 30. 8. 2022, přičemž současně v průběhu schůzky ze dne 14. 9. 2022 sdělili svá stanoviska k asistovanému styku či rodinné terapii (srov. spis, č. l. 835-837). Zároveň je ze sdělení patrné, že jde o jednorázovou reakci na konkrétní událost, nikoliv stanovisko určující dlouhodobý negativní postoj otce ke snahám o obnovení styku matky a syna.
17. Ústavní soud dodává, že si je vědom existence pozitivního závazku státu plynoucího z práva na rodinný život přijmout opatření umožňující rodičům být společně se svými dětmi (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva López Guió proti Slovensku ze dne 3. 6. 2014 č. stížnosti 10280/12, body 82-84), současně však s ohledem na okolnosti dané věci považuje za nereálné a kontraproduktivní, aby byl tento závazek vynucován proti vůli dnes již téměř 16letého mladého muže (srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012, bod 34). Je však důležité zdůraznit, že zdravý vztah s matkou je pro nezletilého žádoucí, a součástí rodičovské odpovědnosti obou rodičů je, aby o jeho obnovení usilovali.
18. Ústavní soud závěrem doplňuje, že nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, předložené v doplnění ústavní stížnosti ze dne 22. 4. 2024, v níž stěžovatelka poukazuje na tvrzeně odlišnou rozhodovací praxi obecných soudů [odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ("městský soud") ze dne 13. 3. 2024 č. j. 11 Co 24/2024-444] v souvislosti s hodnocením přání nezletilého. Ústavní soud k tomuto argumentu uvádí, že rozpor mezi napadeným rozhodnutím krajského soudu a shora označeným rozhodnutím městského soudu je jen zdánlivý. Městský soud totiž postupoval shodně jako krajský soud a v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu hodnotil přání dítěte v rámci komplexního a pečlivého posuzování jeho zájmů. Stěžovatelkou předložený případ řešený městským soudem nadto vykazuje skutkové odlišnosti, neboť nezletilý v tomto případě odmítal styk s matkou pouze a jenom proto, že se s ní delší dobu neviděl, což městský soud oprávněně posoudil jako nedostatečný důvod pro zamítnutí návrhu na úpravu styku (srov. rozsudek městského soudu, body 23-24). V nyní posuzované věci však důvody pro odmítnutí kontaktu s matkou byly dány (srov. výše).
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu