Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem, sídlem Koperníkova 1215/4, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2024 č. j. 2 To 112/2024-108 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2024 č. j. 3 Nt 87/2024-63, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl zadržen na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného polským soudem. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo podle § 204 odst. 5 s přihlédnutím k § 94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodnuto o tom, že se vyžádaný stěžovatel bere do předběžné vazby, přičemž vazba se započítává ode dne 15. 11. 2024 v 12:40 hodin.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení krajského soudu jako nedůvodná.
4. Stěžovatel považuje vazbu za problematickou s ohledem na svůj zdravotní stav, který umocňuje intenzitu toho opatření vůči němu, a vzbuzuje otázky, jak bude při výkonu vazby chráněno jeho zdraví a zabezpečeny jeho zvláštní zdravotní potřeby. S touto jeho argumentací, podpořenou doloženými lékařskými zprávami, se však soudy dostatečně nevypořádaly. Ke své stížnosti k vrchnímu soudu přitom doplnil komplexní zdravotní dokumentaci dokládající vysoké riziko srdečních příhod. Ta zahrnovala i zprávu specializovaného kardiologického pracoviště, která by jistě měla mít větší váhu, než zpráva lékaře běžné ambulantní služby, vypracovaná během krátké chvíle za účelem rozhodování o procesní způsobilosti a možnosti pobytu zadrženého v cele předběžného zadržení. Bylo tak povinností stížnostního soudu svůj postoj k dostupným lékařským zprávám přesvědčivě vysvětlit. Stěžovatel upozorňuje, že Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že důvodnost vazby je mimo jiné závislá na aktuálním zdravotním stavu obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 ).
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04 ).
7. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11
(N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10
(N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11
(N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10
(N 94/61 SbNU 453)].
8. Skutečnost, že obecný soud vyslovil závěr, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Ustanovení § 94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních umožňuje vzít osobu do předběžné vazby, jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde. Posouzení těchto konkrétních skutečností je především věcí obecných soudů.
9. V podané ústavní stížnosti stěžovatel směšuje otázku existence vazebního důvodu a otázku péče o zdraví při výkonu vazby. Ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 612/06 se Ústavní soud vyslovil v tom směru, že při posuzování existence obavy, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, je namístě mimo jiné posuzovat jeho aktuální zdravotní stav. Oproti tomu stěžovatel v ústavní stížnosti důvod vazby, totiž existenci obavy z jeho útěku, nerozporuje. Místo toho dovozuje vyšší intenzitu omezení svobody s ohledem na jeho špatný zdravotní stav a vyslovuje obavu, zda bude při výkonu vazby dostatečně zajištěna péče o jeho zdraví. Soudy se však v odůvodnění svých napadených rozhodnutí logicky zaměřily primárně na zodpovězení otázky, zda zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z jeho útěku, když to také bylo jejich hlavní úlohou.
10. V případě, že i navzdory horšímu zdravotnímu stavu osoby, proti níž se řízení vede, je shledána existence vazebního důvodu, nutno vycházet z toho, že sama skutečnost, že je osoba invalidní nebo trpí poruchou zdraví, nevylučuje její vzetí do vazby a ani její výkon. Povinností státu je namísto toho zajistit osobě ve vazbě i během jejího výkonu náležitou lékařskou péči (obdobně usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2060/23 , bod 21). Výkon vazby je činností státní moci vymykající se obsahu rozhodnutí, jimiž je rozhodováno o vzetí a držení ve vazbě (a tedy předmětu ústavní stížnosti).
Způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody, pro které byla nařízena a pro které je nutné její trvání. Upravují jej jiné právní předpisy, které poskytují dostatek prostředků k ochraně práv osob ve vazbě, jichž mohou, v případě, že nejsou spokojeny se způsobem jejího výkonu, využít ke zjednání nápravy. Konkrétněji lze odkázat na § 18 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, podle něhož má obviněný ve vazbě právo na zdravotní služby, a na § 20 a § 29 zákona o výkonu vazby ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, kde jsou zakotveny postupy, které má obviněný k dispozici, není-li se zdravotními službami poskytovanými ve výkonu vazby spokojen (obdobně usnesení ze dne 22.
5. 2024 sp. zn. III. ÚS 2358/23 , bod 17).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu