III.ÚS 654/26 ze dne 25. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky LEIB PERSONAL s.r.o., sídlem Na Poříčním právu 1914/6, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Mgr. Lubomírem Hajkrem, advokátem, sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 151/2025-54 ze dne 9. ledna 2026, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ad 7/2023-113 ze dne 2. června 2025, výrokům I, III a IV rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce č. j. 6953/1.30/23-3 ze dne 4. září 2023 a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj č. j. 2970/9.30/23-18 ze dne 15. května 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Státního úřadu inspekce práce a Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam uvedeném rozsahu; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka sice napadá rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce jako celek, tedy i jeho výrok II. Ten však byl v její prospěch a jako takový ho ani nenapadla odvoláním, nesměřuje proti němu ani žádné námitky. Podle obsahu tak Ústavní soud dovodil, že výrok II rozhodnutí Státního úřadu inspekce stěžovatelka nenapadá.
2. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj provedl 11. ledna 2022 kontrolu ve výrobním areálu obchodní společnosti RETEX, a. s. Na základě zjištění, že v něm mimo zaměstnanců této společnosti vykonávali činnost operátorů také tři cizinci moldavské státní příslušnosti a tři cizinci ukrajinské státní příslušnosti, byla stěžovatelce jakožto agentuře práce, která smlouvou z 31. července 2019 cizince k výkonu této práce dočasně přidělila, uložena příkazem č. j. 2970/9.30/23-5 pokuta ve výši 1 900 000 Kč. Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě odpor, čímž došlo k jeho zrušení.
3. Inspektorát následně výrokem I napadeného rozhodnutím uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání a) přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila tím, že umožnila výkon závislé práce podle § 5 písm. e) bod 2 tohoto zákona celkem 6 cizincům na pracovišti obchodní společnosti RETEX, a. s., b) přestupku podle § 140 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila tím, že celkem 78 zaměstnancům zprostředkovala zaměstnání dočasným přidělením u obchodní společnosti RETEX, a. s., na základě dohod o provedení práce, čímž porušila § 66 tohoto zákona o zaměstnanosti, a zároveň společnosti RETEX, a. s., zprostředkovávala zaměstnání, aniž by v období od července 2021 do 11.
ledna 2022 její odpovědný zástupce pro účely zprostředkování zaměstnání vykonával tuto funkci v pracovním poměru s pracovní dobou sjednanou v rozsahu nejméně 20 hodin týdně, čímž porušila § 60 odst. 10 zákona o zaměstnanosti, a c) přestupku podle § 33a odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce, kterého se dopustila tím, že zprostředkovala zaměstnání dočasným přidělením k výkonu práce celkem 9 zaměstnancům u obchodní společnosti RETEX, a. s., na základě písemných pokynů, které neobsahovaly dobu trvání dočasného přidělení, informaci o pracovních a mzdových nebo platových podmínkách srovnatelného zaměstnance uživatele, čímž porušila § 309 odst. 2 písm. c) a písm. f) zákoníku práce.
4. Ve vztahu k další části přestupku výrokem II inspektorát řízení zastavil, neboť spáchání přestupku v tomto rozsahu nebylo stěžovatelce bez důvodných pochybností prokázáno. Výrokem III uložil stěžovatelce podle § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky pokutu za přestupek nejpřísněji trestný [§ 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti] ve výši 1 650 000 Kč a výrokem IV povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč. Výši pokuty odůvodnil inspektorát závažností přestupků a jejich nemalým rozsahem [zejména ve vztahu k přestupku b)], okolnostmi jejich spáchání a zjištěnými majetkovými poměry stěžovatelky.
5. Proti výrokům I, III a IV rozhodnutí inspektorátu podala stěžovatelka odvolání, které Státní úřad inspekce práce napadeným rozhodnutím zamítl a napadené výroky potvrdil. Dospěl k závěru, že pokuta byla uložena v souladu s principy správního trestání, zásadami správního práva a ustálenou judikaturou a nemá pro stěžovatelku likvidační povahu.
6. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce žalobu, jejíž argumentace směřovala výhradně proti výši uložené pokuty a způsobu jejího uložení, samotné spáchání přestupků nezpochybňovala. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Pokutu ve výši 16,5 % ze zákonného rozmezí (50 000 Kč až 10 000 000 Kč) nepovažoval za nepřiměřenou, natož za zjevně nepřiměřenou. Ztotožnil se se správními orgány, že uložená sankce bude pro stěžovatelku tíživá, nicméně nebude likvidační.
7. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že předložené důkazy neprokazují, že by pokuta byla pro stěžovatelku likvidační.
8. Stěžovatelka se závěry správních soudů nesouhlasí. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se ukládání nepřiměřených pokut, kterou podle ní správní orgány a soudy nerespektovaly. Uvádí, že spodní hranice výše pokuty byla snížena zákonem č. 136/2014 Sb. z 250 000 Kč na 50 000 Kč. Takto široce nastavené rozpětí možné výše pokuty zavazuje správní orgán zohlednit všechny skutečnosti porušení a osobní i majetkové poměry obviněného. Uložená pokuta je pro stěžovatelku likvidační, neboť několikanásobně převyšuje její ekonomické i majetkové poměry (představuje 86 % obratu stěžovatelky a je zcela neúměrná i v porovnání s obdobnými případy podobných porušení). Taková pokuta nenaplňuje funkci výchovnou ani preventivní.
V důsledku zamítnutí stěžovatelkou navržených listinných důkazů nebylo prokazováno, že na stěžovatelku mělo výchovný vliv už samotné projednání přestupku, když se v dalším období obdobných přestupků již nedopustila.
9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
10. Ústavní soud je v kontextu své dosavadní judikatury oprávněn k zásahové ve vztahu k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
11. Námitky, které stěžovatelka předkládá v ústavní stížnosti, uvedla již v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. Vyšel přitom z ustálené judikatury správních soudů i Ústavního soudu, podle níž by za likvidační bylo třeba považovat pokutu, která by stěžovatelce fakticky znemožnila pokračování v podnikatelské činnosti. Reálnou hrozbu takového stavu by přitom musela prokázat stěžovatelka. V této souvislosti Nejvyšší správní soud upozornil, že stěžovatelka byla inspektorátem poučena o možnosti doložit konkrétní důkazy k prokázání svých osobních a majetkových poměrů (s příkladným výčtem důkazů) a byla k předložení důkazů k prokázání poměrů vyzvána.
Stěžovatelka mimo rozvahy, daňových přiznání a výkazů zisku a ztráty nedoložila ani blíže neuvedla nic, co by její poměry skutečně prokazovalo. Oblastní inspektorát se majetkovými poměry stěžovatelky zabýval v rozsahu, v jakém mu je doložila, a dospěl přitom k závěru, že přes relativně nízký zisk (za účetní období 2020 činil 47 000 Kč, za rok 2021 pak 56 000 Kč) disponovala v odkazovaných letech značnými finančními prostředky, což plyne jak z výše obratu, tak i aktiv a pasiv stěžovatelky (za rok 2020 činil celkový obrat stěžovatelky 5 179 000 Kč, v roce 2021 7 348 000 Kč).
Zároveň v roce 2020 byla hodnota aktiv (a pasiv) stěžovatelky 2 821 000 Kč, v roce 2021 1 916 000 Kč.
12. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelce muselo být z odůvodnění rozhodnutí inspektorátu zřejmé, že jí předložené důkazy nebyly považovány za dostatečné k prokázání likvidačního charakteru uložené pokuty, přesto však žádné další důkazní návrhy v tomto směru nedoložila. Není tak jasné, jakými finančními prostředky stěžovatelka ve skutečnosti disponuje, když nepředložila výpisy z účtů, katastru nemovitostí či smlouvy týkající se její obchodní činnosti (k tomu blíže bod 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
13. Stěžovatelka tvrdí, že předložila důkazy prokazující aktiva, výsledky hospodaření, čistý obrat a tržby za rok 2020 a za rok 2021, nijak však nereaguje na závěry Nejvyššího správního soudu, že z těchto důkazů vyplývá jen výše čistého zisku stěžovatelky a objem finančních prostředků, se kterými během účetního období operovala, není z nich však zřejmá (ani z předloženého daňového přiznání) majetková struktura stěžovatelky.
Nízký zisk, ani případná ztráta stěžovatelky přitom ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu není důvodem pro to, aby byla pokuta považována za likvidační.
14. Nebyly-li z důvodu na straně stěžovatelky její majetkové poměry dostatečně prokázány, nemůže být nyní úspěšná s námitkami týkajícími se nepřiměřenosti pokuty právě s ohledem na výsledek hospodaření stěžovatelky v minulých letech, resp. s ohledem na poměr uložené pokuty vůči objemu obratu stěžovatelky. Důvody, pro které byla v minulosti snížena spodní hranice pokuty stanovená v § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti z 250 000 Kč na 50 000 Kč (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 52/13 ze dne 9. září 2014), zde nejsou relevantní. Poukazuje-li stěžovatelka opakovaně na to, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 140/2014-61 ze dne 14. srpna 2014 byla řešena věc, kdy byla uložena pokuta ve výši 750 000 Kč subjektu, který dosahoval obratu 26 000 000 Kč, tedy tvořila necelé 3 % z obratu, tato námitka byla vypořádána v bodě 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu.
15. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že v odůvodnění napadených rozhodnutí není uvedeno, jakými úvahami byly vedeny správní orgány při stanovení výše pokuty. Tyto úvahy jsou podrobně a srozumitelně popsány již na str. 15 až 19 napadeného rozhodnutí oblastního inspektorátu. Zahrnují zákonná ustanovení, z nichž bylo při stanovení pokuty vycházeno, význam chráněných zájmů, které byly v důsledku jednání stěžovatelky dotčeny, způsob spáchání přestupků, okolnosti, za nichž došlo ke spáchání přestupků, následky spáchání přestupků, polehčující a přitěžující okolnosti, a osobní a majetkové poměry stěžovatelky (obdobně str. 9 až 11 napadeného rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce, který hodnotil tyto skutečnosti ve vazbě na judikaturu správních soudů).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. března 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu