Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Bc. et Mgr. Josefem Václavem Martinkem, advokátem, sídlem Bryksova 818/48, Praha 9 - Černý Most, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2017 č. j. 58 Co 451/2017-227 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 25 C 107/2015-214, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka požádala o osvobození od placení soudních poplatků, resp. o ustanovení zástupce v souvislosti se svým dovoláním proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017 č. j. 58 Co 395/2016-176, vydaném v řízení o určení nezákonnosti soudních rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") její žádosti nevyhověl, neosvobodil ji od placení soudních poplatků za dovolání (výrok I.) a neustanovil jí právního zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů (výrok II.). Obvodní soud připustil, že majetkové a sociální poměry stěžovatelky by sice osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly, její žalobní požadavek uplatněný v dané věci však posoudil jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") posoudil odvolání jako nedůvodné a usnesení obvodního soudu potvrdil. Připomněl, že již dříve v řízení dospěl k závěru o zjevně bezúspěšném uplatňování práva, neboť stěžovatelka se domáhá určení nezákonnosti soudních rozhodnutí vydaných jinými soudy v řízení o přiznání (resp. nepřiznání) invalidního důchodu a v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Podle městského soudu lze nezákonnost soudního rozhodnutí deklarovat pouze v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku podaném proti takovému rozhodnutí, nelze se však domáhat určení nezákonnosti soudních rozhodnutí v samostatném řízení, jak stěžovatelka nyní činí.
Stěžovatelka uvedla, že podává ústavní stížnost z důvodu porušení rovnosti účastníků řízení, dodržování zákonnosti při rozhodování soudů, jistot zaručených Ústavou České republiky a Listinou. Namítla též svévoli v rozhodování, která brání její kauzu projednat u soudu v plné šíři za její přítomnosti zastoupené nezávislým advokátem. Stěžovatelka uvedla, že je věcí státu, aby zorganizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví byly respektovány a případné nedostatky nešly k tíži občanů, zmínila též, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho věc byla projednána řádně, včas a nestranným soudem, a dodala, že krytí zlodějů a podvodníků ve státní správě a na soudech a poškozování účastníků řízení snižuje důstojnost jednání u soudu a důvěru v justici. Po výzvě Ústavního soudu k odstranění vady jejího podání spočívající v absenci právního zastoupení stěžovatelka předložila plnou moc právního zástupce, kterého jí k její žádosti ustanovila Česká advokátní komora. Právní zástupce stěžovatelky v soudem stanovené lhůtě doplnil podání stěžovatelky přiměřenou narací a citoval její stížnostní žádání. V závěru podání uvedl, že po provedeném právním rozboru má za to, že napadená rozhodnutí jsou správná a zákonná, není se čím vymezit proti skutkovým a právním závěrům, na kterých jsou postavena, a neshledal důvody, které by ústavní stížnost odůvodňovaly a z pohledu ústavního práva obstály. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka i po poučení na podané ústavní stížnosti trvala, nezbylo než odkázat na obsah jejího původního podání včetně závěrečného návrhu na zrušení shora označených rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako žádné jiné, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňuje. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Dovolávala-li se stěžovatelka principu rovnosti účastníků řízení (podle čl. 37 odst. 3 Listiny), pak Ústavní soud připomíná, že osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, naopak podle § 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jde o rovnou povinnost všech poplatníků platit soudní poplatky.
K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesněprávních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace krajně nespravedlivá.
V posuzovaném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že nejde o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jestliže tedy obecné soudy v případě stěžovatelky postupovaly v intencích tohoto ustanovení a dospěly k závěru, že dosavadní skutková zjištění opravňují vyslovit závěr, že žaloba stěžovatelky nemohla být z důvodů jimi vyložených úspěšná, nelze tvrdit, že tím porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.
Řádně odůvodněné a o příslušnou zákonnou normu se opírající rozhodnutí o nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků a neustanovení advokáta pro řízení o dovolání nelze považovat za rozhodnutí svévolné či jinak rozporné s kautelami hlavy páté Listiny. Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 42/2 SbNU 35) Ústavní soud nepovažoval za případný, neboť jím v předmětné věci reagoval na odepření soudní ochrany bez jasných a nepopiratelných důvodů. Taková situace v posuzované věci nenastala.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2018
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu