Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2006, č.j. 14 Co 172/2006-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a nepřímo též čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byl zrušen výrok II. v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů".
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává následující. Usnesením soudu prvního stupně ze 11. 5. 2005, č.j. 72 E 373/2005-5, byl nařízen výkon rozhodnutí - usnesení ze dne 5. 4. 2005, č.j. 11 C 340/2004-89, jímž bylo k návrhu oprávněné nařízeno předběžné opatření ku plnění stěžovatelovy vyživovací povinnosti. K odvolání povinného (stěžovatele) odvolací soud (usnesením ze dne 27. 9. 2005, č.j. 14 Co 539/2005-27) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dalším usnesením ze dne 19. 1. 2006, č.j. 72 E 373/2005-31, soud prvního stupně návrh oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl s tím, že vzhledem k tomu, že již bylo rozhodnuto ve věci samé, předběžné opatření podle § 77 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zaniklo. Oprávněné uložil povinnost zaplatit z titulu náhrady nákladů řízení stěžovateli částku 11.400,- Kč. Proti zamítavému usnesení podala oprávněná odvolání a současně návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vzala zpět. Odvolací soud (ústavní stížností napadeným) usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Ve vztahu k nákladovému výroku dovodil, že řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu a tudíž "bylo na místě" uvažovat o přiznání nákladů řízení dle § 146 odst. 2, věty první, o.s.ř., avšak na straně oprávněné jsou však dány "důvody zvláštního zřetele", které odůvodňují aplikaci ustanovení § 150 (ve spojení s § 254 o.s.ř.). Ty odvolací soud shledal v důvodu, pro který stěžovatelka vzala svůj návrh zpět, tj. v tom, že "než bylo pravomocně rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí podle usnesení o předběžném opatření, bylo rozhodnuto ve věci samé a předběžné opatření pozbylo účinnosti".
Stěžovatel považuje rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení za chybné, přisvojil-li si možnost posoudit otázku náhrady nákladů řízení "zcela jinak" než soud prvního stupně, když jeho rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky; v takovém postupu totiž spatřuje stěžovatel porušení principu dvojinstančnosti řízení.
Konkrétně pak namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že oprávněná podala "zcela chybný návrh" na nařízení výkonu rozhodnutí a tento (následně) ani neopravila, ani jej po vyhlášení rozhodnutí ve věci samé nevzala včas zpět; též podle stěžovatele odvolací soud nepřihlédl k tomu, že v důsledku "chybného návrhu a postupu" oprávněné byla po dobu více jak jednoho roku "zadržována podstatná část (jeho) mzdy", což zapříčinilo neschopnost dostát dalším závazkům. Proto se mu aplikace ustanovení § 150 o.s.ř.
- i s ohledem do způsobeného "zásahu do jeho práva na výdělek" - jeví jako nesprávná a nespravedlivá. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod ( sp. zn. IV. ÚS 10/98 ,
II. ÚS 130/98 ,
,
,
III. ÚS 255/05 ). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00 ,
III. ÚS 727/00 ,
III. ÚS 619/00 ). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl.36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jestliže stěžovatel nečiní pochybným, vycházel-li odvolací soud při posouzení kritické nákladové otázky z hlediska "procesního zavinění oprávněné" na tom, že řízení muselo být zastaveno (ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věta prvé, o.s.ř.), klade se toliko otázka, zda odvolacím soudem současně vyložené ustanovení § 150 o.s.ř. (aplikované s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v daném případě použitelným (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005 ).
Tím, že výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, jde o protiústavní interpretaci teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně. Povinností soudu též je své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti.
Taková situace však v dané věci zjevně nenastala; odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení § 150 o.s.ř. vymezil způsobem, jemuž nelze upřít racionální základnu, a své rozhodnutí též adekvátně odůvodnil; nikterak nelze dovodit, že jeho závěry (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné.
Odvolací soud vzal v rovině výkladu § 150 o.s.ř. v potaz i širší kontext soudního řízení, a tomu nelze ničeho - ústavněprávně - vytknout, jakkoliv to stěžovatel vnímá ve vztahu ke svým nárokům na náhradu nákladů řízení za nespravedlivé.
Za protiústavní nelze přirozeně považovat ani postup odvolacího soudu, jestliže v rozhodnutí podle § 222a odst. 1 o.s.ř. rozhodl o nákladech řízení jinak než soud prvního stupně; zde je naopak přiléhavé poukázat na to, že se stěžovateli dostalo příležitosti se k procesnímu úkonu oprávněné, na jehož základě odvolacího soud rozhodoval, řádně vyjádřit a předestřít svoji oponenturu. O protiústavní porušení "zásady dvojinstančnosti", jak stěžovatel dovozuje, nemůže být řeč již vzhledem k zásadám, jež ovládají odvolací stadium občanskoprávního řízení (§ 201 a násl. o.s.ř.). .
K namítanému procesnímu chování oprávněné se poznává, že se dopustila jediného pochybení, jež spočívalo v nedostatku uvedení splatnosti běžného výživného podle vykonávaného titulu (soud prvního stupně se pak v usnesení o nařízení výkonu od úpravy založené titulem nadto odchýlil). Jinak jí nelze vytknout - jak činí stěžovatel - že v řízení postupovala jakkoli nesoustředěně, resp. "chybně"; procesní úkon opravy návrhu učinila bezprostředně poté, co se dozvěděla ze zrušujícího usnesení odvolacího soudu, že její původní návrh trpěl vadou, a jakou. Podobné lze vztáhnout i k jejímu zpětvzetí návrhu, jestliže bylo vyvoláno okolností, že v mezidobí bylo rozhodnuto ve věci samé, a nastaly tím (pro vykonávané předběžné opatření) důsledky, jež předjímá ustanovení § 77 odst. 1 o.s.ř.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka předseda senátu