Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Alexandra Petra, advokáta, sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti postupu ministra spravedlnosti, spočívajícím v nevyhovění podnětu stěžovatele ze dne 24. června 2015 k podání kárné žaloby na státního zástupce JUDr. Davida Uhera, za účasti ministra spravedlnosti, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 28. 12. 2015 č. j. MSP-152/2015-OJ-SZ/8, kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny, práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se svým přípisem ze dne 24. 6. 2015, nazvaným "podnět k podání kárné žaloby na státního zástupce", obrátil na ministra spravedlnosti ve snaze domoci se kárného postihu státního zástupce JUDr. Davida Uhera, jemuž vytýkal jeho jednání při výkonu dozorové činnosti, spočívající zejména v iniciování trestního řízení proti stěžovateli, jakožto obhájci vystupujícímu proti němu v trestním řízení. Sdělením ze dne 28. 12. 2015 č. j.
MSP-152/2015-OJ-SZ/8 informoval ministr spravedlnosti stěžovatele, že po seznámení se s relevantními skutkovými okolnostmi neshledal důvod pro zahájení kárného řízení. V uvedeném sdělení pak uvádí, že přezkum činnosti uvedeného státního zástupce opakovaně provedlo vyšší státní zastupitelství v rámci svých dohledových pravomocí a neshledalo žádné pochybení. Při této dohledové činnosti bylo ze spisových materiálů zjištěno, že stěžovatelova tvrzení, jakož i tvrzení jeho klientů, jsou v rozporu s výsledky šetření, pročež byl postup JUDr. Uhera, tedy vyhodnocení stěžovatelova jednání jako přečinu křivého obvinění, shledán jako zákonný a správný, a to i z toho důvodu, že státní zástupce má povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Z uvedeného důvodu shledal tedy ministr spravedlnosti stěžovatelův podnět jako nedůvodný. V tomto postupu však shledává stěžovatel zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod (sub 1).
3. Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným postupem, který dle stěžovatele vykazuje prvky libovůle a svévole, byla porušena jeho výše uvedená ústavní práva. Dle stěžovatele nesmí Ústavní soud rezignovat při prosazování odpovědnosti kárných žalobců k podání kárných žalob, neboť v důsledku toho by se státní zástupci mohli stát za svůj postup v trestním řízení nepostihnutelní. Vzhledem k taxativnosti výčtu kárných žalobců nemá stěžovatel, jakožto poškozený postupem JUDr. Uhera, žádnou možnost, jak se domoci řádného prošetření jeho postupu s výjimkou podání podnětu některému z kárných žalobců.
Ministr spravedlnosti nezohlednil některé stěžovatelem tvrzené skutečnosti, např. skutečnost, že JUDr. Uher podal na stěžovatele trestní oznámení až po jeho kritice ze strany stěžovatele, a tedy existuje skutečnost, že jednal v aktu osobní msty. Stěžovatel byl přitom vůči němu v postavení obhájce v konkrétním trestním řízení, což rovněž ministr spravedlnosti nezohlednil. Tuto jeho nečinnost pociťuje stěžovatel jako intenzivní zásah do svých základních práv, která zůstala bez ochrany po jejich porušení postupem JUDr.
Uhera, který označil výkon advokacie za trestnou činnost. Prošetření postupu státního zástupce je dle stěžovatele nutností i s ohledem na obecné hodnoty trestního řízení v demokratickém právním státě. Nebude-li totiž obhájce schopen hájit zájmy svých klientů všemi zákonnými postupy, mezi něž stěžovatel počítá i stížnosti proti postupům orgánů činných v trestním řízení, kvůli nimž JUDr. Uher inicioval trestní stíhání stěžovatele, stane se obhajoba v trestním řízení toliko formálním institutem. Možnost kritiky postupu orgánů činných v trestním řízení je esenciální součástí výkonu obhajoby.
Proto i v případě pouhého podezření ze zneužití funkce státního zástupce k narušení rovnosti "zbraní" v trestním řízení musí být dle stěžovatele sporné jednání účinně prošetřeno. Rezignací na své právo podat kárnou žalobu odepřel ministr spravedlnosti stěžovateli spravedlivý proces a získání procesního postavení, jež by umožňovalo satisfakci zásahů do jeho základních práv. Z nečinnosti kárného žalobce lze fakticky dovodit jeho schválení postupu státního zástupce. V tomto směru stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se aspektů ústavního práva na účinné vyšetřování, jejíž závěry by se měly přiměřeně vztáhnout i na kárné řízení.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené sdělení, které stěžovatel označuje za rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Tak jako ve zmíněném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 22/15 ze dne 20. 10. 2015 musí Ústavní soud i v projednávaném případě konstatovat, že k porušení stěžovatelových práv v daném případě nemohlo dojít proto, že ze současného spojení ústavního pořádku a podústavních právních předpisů nelze v obecné rovině dovodit subjektivní právo na formální přezkoumatelné rozhodnutí o vypořádání podnětu k zahájení kárného stíhání kteréhokoliv státního zástupce, tím méně pak právo na jeho kárné stíhání či dokonce potrestání.
K porušení stěžovatelových ústavních práv by tedy nedošlo dokonce ani v případě, že by se ministr spravedlnosti jeho podnětem vůbec nezabýval. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je dle Ústavního soudu třeba vycházet z toho, že ústavní právo na účinné kárné šetření, příp. kárné stíhání, jako prostředky ochrany základních práv a svobod nelze dovodit, pokud v právním řádu existují jiné, alespoň stejně účinné prostředky ochrany a nápravy. Proti postupu státního zástupce, porušujícího základní práva a svobody fyzických a právnických osob, pak dle Ústavního soudu existuje široká paleta ústavněprávně upravených prostředků nápravy, od mírnějších, v podobě občanskoprávního řízení kupř.
k ochraně cti, až po trestní řízení, jako nejmocnější prostředek ochrany zejména nejvýznamnějších či nenahraditelných právních statků. Bez systémové změny tohoto stavu, nebo podložených tvrzení o jeho systémové nefunkčnosti, nelze dle Ústavního soudu přiznat jednotlivci právo na kárné řízení, jehož ani není účastníkem.
8. Důvod pro odchýlení se od uvedených závěrů nespatřuje Ústavní soud ani v konkrétních okolnostech daného případu. Je pochopitelné, že při kritice postupů orgánů činných v trestním řízení mohou vznikat rozdílné názory ohledně hranice oprávněné obhajoby, nebo dokonce ohledně naplnění znaků skutkové podstaty některého trestného činu. Jak stěžovatele upozornil i ministr spravedlnosti, mají orgány činné v trestním řízení povinnost stíhat veškerá jednání, která jsou dle nich trestnou činností. Předmětem trestního oznámení proti stěžovateli přitom nebylo nařčení nebo pomluva JUDr.
Uhera, nýbrž jím spatřované porušení práv zasahujících policistů. Za podstatnou okolnost pak Ústavní soud považuje skutečnost, že navzdory stěžovatelovu tvrzení byl postup JUDr. Uhera přezkoumáván, a to přinejmenším ze strany vyššího státního zastupitelství a ministra spravedlnosti. Z ústavněprávního hlediska takový stav plně obstojí. Skutečnost, že stěžovatel není s názorem těchto orgánů spokojen, nemůže založit jeho ústavní právo na další přezkum.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným postupem ministra spravedlnosti nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Má-li být současně ústavní stížnost pochopena jako požadavek, aby Ústavní soud rozhodl o povinnosti ministra spravedlnosti kárnou žalobu podat, bylo nutno ji odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu