Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Mikuláška, zastoupeného JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2017 č. j. 24 Co 226/2016-105, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 51/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy - Pozemkového úřadu (dále jen" pozemkový úřad) ze dne 5. 8. 1997 č. j. PÚ 2377/95 bylo určeno, že právní předchůdce stěžovatele není vlastníkem pozemku p. č. X1 - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1169 m2, a pozemku p. č. X2 zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 279 m2 (dle pozemkové knihy parc. č. X1 role o výměře 1487 m2), zapsaných na listu vlastnictví X3 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha, pro obec Praha a kat. území Vršovice. Rozhodnutí pozemkového úřadu napadl právní předchůdce stěžovatele dne 16. 9. 1997 odvoláním k Pozemkovému fondu České republiky, územnímu pracovišti Praha (dále jen "Pozemkový fond). Odvolání bylo předloženo Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") Státním pozemkovým úřadem až dne 29. 4. 2014. Usnesením ze dne 17. 12. 2014 č. j. 11 A 183/2014-6 byla žaloba (tj. odvolání ze dne 16. 9. 1997) s ohledem na novou právní úpravu správního soudnictví, která v mezidobí vstoupila v účinnost, odmítnuta podle § 129 odst. 2 a § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel byl současně poučen, že se svého práva může domáhat podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení u soudu, v jehož obvodu je předmětná nemovitost. Stěžovatel se žalobou ze dne 27. 1. 2015, podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhal určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, a dále uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi vydat stěžovateli tyto pozemky. Rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 č. j. 17 C 51/2015-38 obvodní soud určil, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí a takto nahradil žalobou napadené rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I.). Návrh na vydání pozemků obvodní soud zamítl, neboť tato otázka nebyla řešena před pozemkovým úřadem (výrok II.).
3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka městský soud usnesením ze dne 29. 4. 2016 č. j. 24 Co 315/2015-68 rozsudek obvodního soudu (ve výroku nesprávně uvedeno usnesení) ze dne 22. 7. 2015 č. j. 17 C 51/2015-38 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vázán právním názorem městského soudu, posoudil obvodní soud odvolání jako opravný prostředek podaný podle § 250m o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, a dovodil, že za včas podaný bylo podle tohoto ustanovení nutno považovat opravný prostředek, který byl podán ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí u příslušného soudu nebo u orgánu, který rozhodnutí vydal (§ 57 odst. 3, § 246c a § 250l o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002). Uzavřel, že vyplývá-li z podacího razítka, že opravný prostředek byl dne 16. 9. 1997 podán u Pozemkového fondu, tedy nikoli u orgánu, který rozhodnutí vydal (tj. pozemkového úřadu), a městskému soudu jako soudu příslušnému byl doručen až dne 29. 10. 2014, je opožděný. Žalobu proto usnesením ze dne 23. 8. 2016 č. j. 17 C 51/2015-76 podle § 250p o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002, resp. podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. v platném znění jako zjevně opožděnou odmítl.
4. Usnesení obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl městský soud usnesením ze dne 31. 3. 2017 č. j. 24 Co 226/2016-105 tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. 28 Cdo 3977/2017-158 jako nepřípustné odmítnuto.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu podal dne 16. 9. 1997, tedy před skončením odvolací lhůty. Odvolání adresoval (v souladu s poučením, které obsahovalo napadené rozhodnutí) pozemkovému úřadu, podal je však u Pozemkového fondu České republiky. Ten podané odvolání nepostoupil příslušnému správnímu orgánu ani soudu, a byť později potvrdil jeho převzetí, založil je tak, že se jeho originál do dnešního dne nepodařilo dohledat. Právní předchůdce stěžovatele se domníval, že rozhodnutí pozemkového úřadu bude na základě jeho odvolání přezkoumáno, a vzhledem k tehdy běžné průměrné délce správních i soudních řízení nepředpokládal vyřízení v krátké době.
V dalších letech u něj došlo k podstatnému zhoršení zdravotního stavu, a v roce 2002 zemřel. Stěžovatel se jako jeho právní nástupce snažil o uznání svého vlastnického práva k pozemkům, zejména proto, že vedlejší účastník mu ročně účtoval a účtuje statisícové částky z titulu bezdůvodného obohacení za jejich užívání bez právního titulu, když právní předchůdce stěžovatele prodal ještě za svého života všechny provozní budovy na pozemcích stěžovateli a jeho manželce, a stěžovatel v nich provozuje vlastní výrobní činnost.
Až v roce 2014 se stěžovateli podařilo dosáhnout toho, že Pozemkový fond předložil odvolání městskému soudu. Jediným důvodem, pro který nebyl stěžovatel v projednané věci úspěšný, byla tedy skutečnost, že právní předchůdce stěžovatele zaměnil pozemkový úřad a pozemkový fond, a byť podání v textu správně adresoval pozemkovému úřadu, podal je u jiného subjektu s téměř shodným názvem. Stěžovatel upozorňuje, že jeho právní předchůdce neměl právnické vzdělání, ani orientaci v oblasti státní správy, nebyl zastoupen advokátem, a jeho omyl je proto pochopitelný.
Stěžovatel zdůrazňuje, že přehlédnutí jeho právního předchůdce mělo být napraveno Pozemkovým fondem, neboť podle § 20 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2005, má správní orgán v případě, že není příslušný k rozhodnutí, povinen podání neprodleně postoupit příslušnému správnímu orgánu a uvědomit o tom účastníka řízení; je-li nebezpečí z prodlení, je správní orgán nadto povinen učinit nezbytné úkony, zejména k odvrácení hrozící škody. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že omluvitelné přehlédnutí právního laika (jeho právního předchůdce) mu nemůže být přičítáno k tíži, navíc za situace, kdy dané podání nebylo doručeno správnému orgánu státní správy v důsledku zřejmého pochybení jiného orgánu státní správy.
Pokud by Pozemkový fond postupoval v souladu se správním řádem, bylo by odvolání doručeno pozemkovému úřadu ve lhůtě. Odvolací soud však výše popsané skutečnosti ignoroval a opřel své rozhodnutí jen o datum, kdy bylo odvolání doručeno soudu. Jeho výklad práva proto stěžovatel považuje za formalistický, a to do té míry, že je jím právo fakticky popřeno. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí v jeho věci nebylo spravedlivé i proto, že se obecné soudy odmítly zabývat komplexem vztahů mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, přestože se je stěžovatel snažil ve svých podáních popsat.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Podle § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinnému do 31. 12. 2002 (dále jen "zákon o půdě"), platilo, že proti rozhodnutí pozemkového úřadu je možno podat opravný prostředek k soudu. Lhůtu pro podání opravného prostředku a příslušný orgán, ke kterému je jej nutno podat, upravoval § 250m odst. 2 o. s. ř., který stanovil, že opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu se podává u příslušného soudu ve lhůtě třiceti dnů od doručení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví něco jiného, a návrh je podán včas i tehdy, byl-li podán ve lhůtě u orgánu, který vydal rozhodnutí.
10. Stěžovatel nezpochybňuje, že byl jeho právní předchůdce v tomto smyslu řádně poučen, namítá pouze, že došlo o omylu způsobenému podobností názvů obou subjektů - pozemkového úřadu a Pozemkového fondu. Jakkoli Ústavní soud vnímá složitost situace, kdy právní předchůdce stěžovatele, který nebyl zastoupen, z důvodu nepozornosti při adresování návrhu podal opravný prostředek k nepříslušnému správnímu orgánu, nejde o omluvitelný nedostatek, jak se domnívá stěžovatel, který by mohl vést k zásahu Ústavního soudu spočívajícího ve zrušení napadeného rozhodnutí.
11. Z obsahu napadeného usnesení městského soudu (a zejména z jeho usnesení ze dne 29. 4. 2016 č. j. 24 Co 315/2015-68, ve kterém vyslovil právní názor o opožděnosti opravného prostředku) je totiž zřejmé, že se městský soud danou otázkou podrobně zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Jeho rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce a není tedy důvod je zpochybňovat.
12. Poukazuje-li stěžovatel na § 20 správního řádu, který ukládá správnímu orgánu nepříslušnému k rozhodnutí neprodleně postoupit podání příslušnému správnímu orgánu a uvědomit o tom účastníka řízení, ten na danou situaci nedopadá. Jde totiž o ustanovení upravující postup správního orgánu před zahájením řízení, tedy o postoupení podání, kterým se zahajuje správní řízení (§ 18 a § 19 odst. 4 správního řádu).
13. Vzhledem k tomu, že v některých případech může být pro účastníka řízení obtížné určit, který správní orgán je ve věci příslušný (např. § 9 odst. 1 zákona o půdě, podle kterého nárok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu), Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 30/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 66/11 SbNU 139), že by bylo v rozporu s principy právního státu, založeného na úctě k právům (čl. 1 odst. 1 Ústavy), přičítat k tíži a v neprospěch oprávněné osoby fakt, že k postoupení včas uplatněného restitučního nároku podle zákona o půdě došlo věcně a místně nepříslušným správním orgánem po uplynutí zákonem stanovené lhůty k uplatnění nároku.
Obdobně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 30/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 66/11 SbNU 139) Ústavní soud konstatoval, že správní orgán měl s ohledem na § 3 odst. 1 věta druhá a odst. 2 věta druhá správního řádu ? podle nichž je správní orgán povinen mimo jiné chránit práva a zájmy občanů (fyzických osob) a také jim poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu ? postupovat v souladu s § 20 správního řádu a jako věcně nepříslušný správní orgán stěžovatelovo podání neprodleně postoupit příslušnému pozemkovému úřadu a stěžovatele o tom uvědomit.
Pokud tak nepostupoval, a stěžovatelem učiněné podání příslušnému pozemkovému úřadu postoupil až dopisem ze dne 24. 2. 1993, bylo by v rozporu se zásadami správního řízení vykládat tento postup správního orgánu v neprospěch a k tíži stěžovatele.
14. Situace stěžovatele (či jeho právního předchůdce) však byla jiná, neboť v jeho věci šlo o podání opravného prostředku k soudu podle § 9 odst. 6 zákona o půdě. Zákon o půdě pak v § 9 odst. 6 o. s. ř. stanoví, že proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle odst. 3 je možno podat žalobu k soudu, § 250m odst. 2 o. s. ř. výslovně uvádí soud místně příslušný, kdy se na rozdíl od § 249 a § 250d odst. 2 (rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů) nepočítá s postoupením soudu příslušnému. Proto § 250m odst. 2 o. s. ř. věta druhá zakotvuje, že návrh je podán včas i tehdy, byl-li podán ve lhůtě u orgánu, který vydal rozhodnutí.
15. Je zřejmé, že shora popsaná právní úprava upravující postup při podání opravného prostředku jednoznačně stanoví, ke kterému orgánu měl být opravný prostředek podán, a na případ, kdy k podání k jinému orgánu došlo v důsledku omylu, nelze vztahovat stěžovatelem zmíněnou právní úpravu správního řízení ani judikaturu Ústavního soudu týkající se uplatnění restitučních nároků, ve které Ústavní soud vyhověl ústavním stížnostem s poukazem na nedostatky ve vlastním textu zákona o půdě.
16. Ústavní soud si je vědom své judikatury, z níž vyplývá, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat ? zvláště v řízení podle restitučních zákonů ? v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být částečně kompenzována. Ani s přihlédnutím k výše uvedenému však Ústavní soud nemůže dospět k jinému závěru, než že soudy při posuzování včasnosti podání opravného prostředku postupovaly ústavně souladným způsobem a své právní názory řádně odůvodnily.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu