Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., CSc., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2009, č.j. 42 Co 749/2008-129, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 8. 2008, č.j. 16 C 131/2006-103, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, jež byly vydány v jeho občanskoprávní věci. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 16 C 131/2006 se podává následující.
Stěžovatel (vlastník domu č. p. 8 v obci Mezina) se žalobou domáhal uložení solidární povinnosti žalovaným 1. L. D. a 2.
V. H. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejším účastníkům") zaplatit mu 19 999 Kč "s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně za každý měsíc prodlení" z částky 1 830 Kč, a to za specifikovaná období. Požadovanou částku stěžovatel odvodil z měsíčního nájemného ve výši 3 000 Kč za období od 1. 3. 2004 do 31. 12. 2005 s tím, že její jednostranné stanovení pronajímatelem prý umožňuje čl. III. odst. 4 nájemní smlouvy ze dne 31. 1. 1997; od toho pak odečetl 1 170 Kč vedlejšími účastníky hrazených měsíčně na nájemném.
Z procesního spisu se podává, že Okresní soud v Bruntále výše uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že 1/ vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně 11 552 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a že 2/ žaloba na stanovení povinnosti vedlejším účastníkům stěžovateli společně a nerozdílně částku 8 447 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 1 830 Kč za specifikovaná období se zamítá (výrok II.).
Výrok, jímž žalobě částečně vyhověl, založil soud prvního stupně na zjištění, že vedlejší účastníci v období vymezeném žalobním návrhem platili nájemné nižší, než odpovídalo nájemnému obvyklému v daném místě a čase, jež se podává ze znaleckého posudku. Dovodil pak, že stěžovateli náleží právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu v rozsahu rozdílu mezi nájemným tržním a regulovaným, tj. ve výši 11 552 Kč, a zamítnutí žaloby ohledně částky 8 447 Kč odůvodnil úsudkem, že stěžovatelův nárok v této výši jde již nad takto vymezený rámec a že nárokované příslušenství pohledávky by bylo možné přisoudit "pouze v případě dlužného nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (§ 697 obč. zák.)". Odvolací soud ústavní stížností též napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly čl. III. odst. 4 nájemní smlouvy ze dne 31. 1. 1997, jenž stanoví, že "pronajímatel si vyhrazuje právo měnit výši úhrady za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu v souladu s platným zněním vyhl. č. 176/1993 Sb., která byla novelizována vyhláškou Ministerstva financí č. 30/1995 Sb.". Toto ujednání, míní stěžovatel, je totiž třeba interpretovat tak, že pronajímateli - po zrušení předmětné vyhlášky Ústavním soudem - umožňuje nájemné měnit jednostranně, a tedy byl oprávněn vedlejším účastníkům jej zvýšit výzvou ze dne 23.
3. 2004 s účinností od 1. 3. 2004 na částku 3 000 Kč (srov. procesní spis, č.l. 39). Obecné soudy proto neměly obracet pozornost ke znaleckému posudku vyhotovenému ke zjištění nájemného obvyklého v daném místě a čase, a nebyly ani oprávněny "opravit" v něm obsaženou písařskou chybu. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že neuplatňoval (přisouzené) nároky z bezdůvodného obohacení, nýbrž "dlužné nájemné", a dovozuje, že by Ústavní soud měl v řízení o jeho ústavní stížnosti požádat Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce (čl.
234 SES).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Pak nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci.
Zůstává nepřehlédnutelným, že ve stanovisku, přijatém plénem Ústavního soudu dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, č. 136/2009 Sb., Ústavní soud konstatoval, že "obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů". Stěžovatelova žaloba byla u Okresnímu soudu v Bruntále podána dne 22. 9. 2006 a požadovaná plnění se přitom výslovně vztahovala k období dřívějšímu, totiž od 1. 3. 2004 do 31. 12. 2005.
Pakliže obecné soudy takto vymezené žalobě - byť jen zčásti - vyhověly, dostalo se stěžovateli více, než uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu předvídá, což vedlejší účastníci (tím, že nepodali odvolání, resp. ústavní stížnost, a ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného) zřejmě akceptovali. Stěžovatelem vznesené výhrady tedy - již proto - nejsou způsobilé přesvědčivě doložit, že obecnými soudy vydané rozsudky zasahují do některého z jeho ústavně zaručených práv.
Oprávněným pak nelze shledat ani návrh, aby Ústavní soud požádal Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť její účel a obsah stěžovatel spojuje s výkladem Úmluvy zjevně nepřípadně (přičemž se Ústavní soud nevyjadřuje k otázce, zda je soudem ve smyslu čl. 234 odst. 3 SES).
Tím je výše předznačený závěr, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn; podle zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto byla mimo ústní jednání v senátu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil předseda senátu