Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky MAN Truck & Bus Czech Republic, s. r. o., se sídlem Obchodní 120, Čestlice, zastoupené JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2023, č. j. 17 Co 38/2023-131, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2023, č. j. 36 C 195/2022-98, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 43 668,39 Kč s příslušenstvím. Žalobu opírala o to, že jí žalovaná neuhradila fakturu za opravu nákladního automobilu.
2. Obecné soudy rozhodly, že je stěžovatelčin nárok z větší části důvodný. Okresní soud žalobě v rozsahu částky 24 188,10 Kč s příslušenstvím vyhověl a v rozsahu částky 19 480,29 Kč s příslušenstvím ji zamítl. Krajský soud toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Stěžovatelka považuje obě rozhodnutí za protiústavní, a proto proti nim podává ústavní stížnost.
3. Obecné soudy podle stěžovatelky porušily její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a na projednání věci a vyjádření se ke všem důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
4. Obecné soudy zatížily řízení vadou opomenutého důkazu. Okresní soud se totiž nevypořádal s návrhem na provedení výslechu stěžovatelčina zaměstnance a ve svém rozhodnutí tento postup nijak nezdůvodnil. Krajský soud následně postup okresního soudu posvětil. Tento výslech, jehož provedení navrhla během jednání u okresního soudu žalovaná, přitom mohl významně přispět k úspěchu žaloby. Postup a závěry okresního soudu související s dokazováním jsou proto nesprávné, nedostatečně odůvodněné, nepřezkoumatelné a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ohledně opomenutých důkazů, předvídatelnosti soudních rozhodnutí a jejich srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti.
5. Podstatou řízení o projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy neprovedením navrženého výslechu a údajným nezdůvodněním tohoto postupu neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu (což je ze strany Ústavního soudu namístě ověřit i v případě bagatelního rozhodnutí).
6. Rozhodnutí, zda a z jakých důvodů provést či neprovést určitý důkazní prostředek, náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ten je jakožto orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu [čl. 83 Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že nic takového v této věci nenastalo.
7. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že opomenuté důkazy téměř vždy založí nepřezkoumatelnost i protiústavnost rozhodnutí (viz bod 5 ústavní stížnosti a např. nález sp. zn. II. ÚS 1318/23 , bod 27). V právě posuzovaném případě však obecné soudy protiústavně nepostupovaly, neboť návrh na provedení výslechu neopomenuly.
8. Provedení výslechu svědka navrhla žalovaná na jednání před okresním soudem dne 9. 1. 2023 [viz strana 2 protokolu o jednání před okresním soudem ze dne 9. 1. 2023 ("protokol o jednání") a bod 4 ústavní stížnosti]. Jak přitom vyplývá z protokolu o tomto jednání, okresní soud se tímto návrhem zabýval, usnesením jej zamítl a toto rozhodnutí vysvětlil. Zamítnutí důkazního návrhu odůvodnil tím, že "byl navržen až po koncentraci řízení" a že se na něj "nevztahuje [...] žádná výjimka z koncentrace řízení" (viz strana 3 protokolu o jednání). Ústavní soud konstatuje, že tento postup i jeho zdůvodnění je nejen zcela běžné, ale v daném případě i ústavně souladné.
9. Zákon stanoví, že pokud není provedeno přípravné jednání (o jehož provedení se nezmiňují ani napadená rozhodnutí, ani ústavní stížnost), "mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta" (viz § 118b odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu).
10. Toto ustanovení je jedním ze zákonných projevů zásady koncentrace řízení. Ta za účelem rychlosti a hospodárnosti řízení ukládá účastníkům řízení povinnost uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do určitého zákonem stanoveného okamžiku, přičemž k později uvedeným skutečnostem a důkazům soud nepřihlíží (viz např. Jana Petrov Křiváčková. In: Renáta Šínová a Klára Hamuľáková a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 42).
11. Protože okresní soud účastníkům žádnou dodatečnou lhůtu k podání návrhů na provedení důkazu neposkytl, mohli účastnici řízení označit důkazy pouze do skončení prvního jednání. Tuto povinnost však žalovaná nesplnila, protože svůj návrh uplatnila až po prvním jednání.
12. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že u okresního soudu se konaly přinejmenším tři jednání - a to konkrétně dne 18. 10. 2021 (viz bod 18 rozhodnutí krajského soudu), dne 5. 9. 2022 (body 39 a 45 rozhodnutí okresního soudu) a dne 9. 1. 2023 (viz protokol o jednání a body 14 a 19 rozhodnutí krajského soudu). Žalovaná přitom navrhla provedení výslechu až na třetím z těchto jednání.
13. Žádné zákonné důvody, které by prolomily koncentraci řízení a umožnily okresnímu soudu se důkazním návrhem zabývat, soud neshledal, což je v protokolu o jednání taktéž výslovně uvedeno (viz strana 3 protokolu o jednání a § 118b odst. 1 věta poslední občanského soudního řádu).
14. Ústavní soud nemá k postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Uplatnění principu koncentrace řízení v občanskoprávním řízení není samo o sobě protiústavní. Protiústavní přitom nebyl ani postup obecných soudů v právě projednávaném případě. Odmítnutí důkazního návrhu bylo naopak řádně odůvodněno a mělo oporu v zákoně, při jehož výkladu soudy nijak protiústavně nevybočily.
15. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nenamítá nic, co by toto hodnocení dokázalo relevantně zpochybnit - neuvádí, že ke koncentraci řízení nedošlo, a ani netvrdí, že byla dána některá z výjimek, která koncentraci prolamuje. Jako důvod, kvůli kterému měl soud výslech svědka provést, uvádí pouze to, že "mohl významně přispět k úspěchu nejen v části podané žaloby" (bod 4 ústavní stížnosti).
16. Stěžovatelka však svou ústavní stížností opomíjí skutečnost, že práva na soudní ochranu - a s ním spojeného práva navrhovat důkazy - se lze domáhat pouze "stanoveným postupem", přičemž podmínky a podrobnosti tohoto postupu upravuje zákon (viz čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny). Mezi zákonné podmínky uplatnění práva navrhovat důkaz se řadí i povinnost účastníka řízení uvést své důkazní návrhy včas (viz např. § 118b či § 119a občanského soudního řádu). K tomu však nedošlo.
17. Ústavní soud si je vědom toho, že zamítnutí důkazního návrhu není písemně odůvodněno přímo v napadeném rozhodnutí okresního soudu, ale pouze v protokolu o jednání. Tato skutečnost však sama o sobě protiústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Ústavní soud totiž nehodnotí ústavnost napadených rozhodnutí izolovaně, ale v kontextu celého řízení (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2620/21 , bod 32), a při rozhodování v otázce opomenutých důkazů navíc běžně přihlíží i k tomu, zda bylo odůvodnění zamítnutí důkazu obsaženo v protokolu o jednání (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 287/21 , bod 81).
18. Ústavní soud pro vyjasnění stěžovatelčiných pochybností ohledně správnosti poučení o opravném prostředku uvedeném v rozhodnutí krajského soudu (podle něhož proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné) dodává, že toto poučení odpovídá zákonné úpravě. Pro účely posouzení, zda peněžité plnění, které je předmětem řízení, převyšuje 50 000 Kč, se totiž nepřihlíží k příslušenství pohledávky, mezi které patří i náklady spojené s jejím uplatněním a úroky z prodlení [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a § 513 občanského zákoníku]. Skutečnost, že "v době rozhodnutí nalézacího soudu, převyšovala žalovaná jistina spolu s příslušenstvím výše uvedenou hranici" (viz bod 2 ústavní stížnosti), proto z hlediska posouzení přípustnosti dovolání není relevantní.
19. Ústavní soud dospěl z výše popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu