Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Květoslavou Maříkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Čs. armády 556, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2006, č.j. 6 Co 1193/2006-160, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byl zrušen výrok II. v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení".
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává následující. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalovanému uložena povinnost vyklidit tam označené nemovitosti a povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení částku 57.307,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaného rozhodl odvolací soud - mimo jiné - napadeným (měnícím) nákladovým výrokem tak, že v řízení před soudem prvního stupně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Dovodil, že "sice uložení povinnosti hradit náklady řízení procesně neúspěšnému účastníku by odpovídalo ustanovení § 142 o.s.ř.", avšak na straně žalovaného jsou dány "důvody zvláštního zřetele", které odůvodňují aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř.; ty podle jeho názoru spočívají jednak v jeho majetkových a sociálních poměrech (vzhledem k nimž byl již v řízení před soudem prvního stupně osvobozen od soudních poplatků) a jednak v "okolnostech dané věci", jmenovitě v tom, že ve vztahu k vyklizované nemovitosti žalovaný vynaložil (spolu se svými předchůdci) předtím, než bylo rozhodnuto "o přechodu vlastnického práva" ve prospěch žalobců, "značné prostředky na to, aby nemovitost byla schopna užívání".
V ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že ústavněprávní přezkum konkrétní aplikace § 150 o.s.ř. obecným soudem je namístě jen v případě, že v postupu soudu lze "shledat prvky libovůle", dovozuje však, že takový stav zde nastal, jestliže odvolací soud příslušné závěry zdůvodnil "zcela nedostatečně a nepřesvědčivě"; "jen poměry na straně žalovaného" důvodem pro užití ustanovení § 150 o.s.ř. být nemohou, a "další okolnosti, k nimž vzal odvolací soud zřetel", se podle jeho názoru již dané věci netýkají, jestliže byly zohledněny v předchozím řízení o přechodu vlastnického práva.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o.s.ř.).
Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace § 150 o.s.ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555). K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod ( sp. zn. IV.
ÚS 10/98 ,
II. ÚS 130/98 ,
,
,
III. ÚS 255/05 ). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00 ,
III. ÚS 727/00 ,
III. ÚS 619/00 ); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož ani stěžovatel nepochybuje, že odvolací soud správně zhodnotil výsledek řízení z hlediska "úspěchu ve věci" (ve smyslu výše citovaného ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.), klade se toliko otázka, zda jím vyložené ustanovení § 150 o.s.ř. (s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "neúspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005 ). Ústavní soud však současně uvádí, že úvaha, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, a je povinností soudu také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti.
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně). Taková situace však v dané věci zjevně nenastala.
Nelze dovodit, že odvolací soud uvedeným hlediskům ústavněprávní konformity rozhodnutí o náhradě nákladů občanskoprávního řízení nedostál. Neplatí, že rozhodná hlediska pro užití ustanovení § 150 o.s.ř. vymezil nepřiléhavě a v rozporu se zásadami, jež jsou v soudní praxi ustálené a přijímané, a nelze mu ani vytýkat, že názory, které uplatnil též srozumitelně neodůvodnil. Není důvod ani k úsudku, že závěry odvolacího soudu (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné.
Odvolací soud vzal v rovině výkladu § 150 o.s.ř. v potaz i jiná hlediska, než jsou majetkové a sociální poměry žalovaného, a ani širší kontext soudních sporů, které stěžovatel proti žalovanému vede, a jejich výsledky, na něž odkázal v zohlednění "okolností dané věci", není důvod při hodnocení otázky náhrady nákladů řízení přehlížet. Proto položil-li na ně odvolací soud důraz, nejde o projev "svévole", jak dovozuje stěžovatel. Z toho, co lze z ústavní stížnosti a z ní napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovodit, se podává, že obě soudní řízení mají jedinou (restituční) základnu, a vystihují jen různé fáze procesu vlastnické změny (ve prospěch stěžovatele) a jejího faktického uskutečnění. Za "extrémní rozpor s principy spravedlnosti", resp. vybočení ze standardního výkladu ustanovení § 150 o.s.ř. (viz výše), proto nepředstavuje zohlednění okolností uplatněných odvolacím soudem ani v té ani v oné fázi zmíněného procesu, ani případně v obou.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu