Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavních stížnostech stěžovatelů Radky Dvořákové, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, sídlem Bartákova 1107/40, Praha 4 - Krč, a MUDr. Bronislava Dvořáka, zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, sídlem Pražská 84/15, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 222/2024-304 ze dne 18. prosince 2024 ve znění usnesení č. j. 18 Co 222/2024-348 ze dne 16. dubna 2025 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 3 C 219/2022-227 ze dne 24. května ve znění usnesení č. j. 3 C 219/2022-247 ze dne 9. července 2024, č. j. 3 C 219/2022-254 ze dne 24. července 2024 a č. j. 3 C 219/2022-263 ze dne 14. srpna 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, takto:
Řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky v rozsahu, ve kterém směřovala proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 222/2024-304, se zastavuje. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost stěžovatelky a ústavní stížnost stěžovatele odmítají.
1. Stěžovatelé jsou bývalí manželé, oba samostatně napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, stěžovatel svou stížností napadl i rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever. Domáhají se, aby Ústavní soud jimi napadené, potažmo napadená rozhodnutí, zrušil.
2. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud porušil její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatel tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Ústavní soud spojil ústavní stížnosti ke společnému projednání usnesením ze dne 2. dubna 2025.
5. Dne 5. září 2019 uzavřeli stěžovatelé dohodu, podle níž se stěžovatel zavázal platit stěžovatelce výživné 30 000 Kč měsíčně od října 2019 do doby vypořádání společného jmění manželů (SJM). Manželství bylo pravomocně rozvedeno 4. října 2021. Řízení o vypořádání SJM bylo zahájeno 29. června 2022 a skončilo soudním schválením smíru 12. prosince 2024 (právní moc podle infoSoud 13. prosince 2024).
6. Stěžovatel se žalobou podanou 15. června 2022 k okresnímu soudu domáhal zrušení dohody o výživném. Tvrdil, že stěžovatelka práva z dohody šikanózně zneužívá proti stěžovateli a jeho nové rodině, že účelově brání vypořádání SJM se záměrem prodlužovat trvání dohody o výživném.
7. O zaplacení výživného stěžovatelce od února 2020 do května 2022 vedli stěžovatelka a stěžovatel několik soudních sporů. Dvakrát byl schválen smír (pro výživné od října 2020 do 4. října 2021 a od prosince 2021 do května 2022, vždy v částce 180 000 Kč). Pro výživné za únor 2020 až červenec 2020 řízení běží.
8. Okresní soud Plzeň-sever napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl. Zrušil dohodu od 15. června 2022 ohledně výživného v částce 15 000 Kč a rozhodl, že stěžovatel je povinen hradit stěžovatelce výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně od 15. června 2022 do doby vypořádání zaniklého SJM. Rozhodl, že žádný ze stěžovatelů nemá právo na náhradu nákladů řízení.
9. Okresní soud shledal, že časový úsek trvání závazku stěžovatele byl vymezen dostatečně určitě. Dohodu neměl za rozpornou s dobrými mravy, jelikož stěžovatelka neslibovala, popř. se nad rámec písemné dohody ústně nezavázala ke konkrétní, omezené, době trvání dohody. K jejímu uzavření projevili stěžovatelé vážnou vůli. Nebylo prokázáno, že by dohodu stěžovatelé uzavřeli pod podmínkou nesporného rozvodu s vypořádáním SJM nebo do šesti měsíců od jejího uzavření. Soud dovodil, že stěžovatelka se snažila řízení o vypořádání SJM uměle prodloužit. Soud konstatoval, že vyživovací povinnost stěžovatele, sjednaná spornou dohodou, má charakter hybridního výživného pro nerozvedeného i rozvedeného manžela. Vyšel z § 761 občanského zákoníku jako speciální úpravy k § 1765 odst. 1 a § 1766 občanského zákoníku. Změnu sjednaného výživného však neodůvodňovaly podle soudu ani majetkové poměry účastníků, ani zdravotní stav stěžovatelky. Za změnu poměrů však považoval skutečnost, že dohodu uzavřeli v situaci, kdy nebylo možné předjímat dlouhá jednání o majetku, a SJM zatím vypořádáno objektivně nebylo. Přihlédl i ke zvyšující se náročnosti práce lékaře záchranné služby s ohledem na věk a množství přesčasů. Změnil proto výši výživného od podání žaloby.
10. Krajský soud napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) k odvolání obou stěžovatelů změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu o zrušení závazku z dohody o výživném ze dne 5. září 2019, a to ode dne 4. října 2021, zamítl (výrok I). Rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit stěžovatelce náklady řízení před okresním soudem ve výši 64 743 Kč (výrok II) a před krajským soudem ve výši 13 088 Kč (výrok III).
11. Krajský soud rozhodoval v době, kdy již účinky dohody jistě pominuly, neboť byla splněna rozvazovací podmínka - vypořádání SJM. Krajský soud shodně s okresním soudem na dohodu nahlížel jako na platné a - před splněním podmínky - účinné právní jednání. To však nebránilo tomu, aby soud rozhodl zpětně o změně či dřívějším zrušení dohody. Pro to však krajský soud neshledal zákonem požadované důvody. Za relevantní nepovažoval, že stěžovatel předpokládal, že k vypořádání SJM dojde dříve. Soud shledal, že poměry stěžovatelů se od uzavření dohody podstatně nezměnily. Za relevantní změnu okolností nepovažoval ani délku řízení o vypořádání SJM. Ani případná nepřiměřenost výživného není důvodem pro snížení jeho dohodnuté výše. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel dohodu koncipoval, proto měl zvážit, kolik a jak dlouho přesně bude platit. Námitku relativní neplatnosti pro tvrzený omyl vznesl stěžovatel až po koncentraci řízení. Při výpočtu nákladů řízení se soud opřel o § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 9 odst. 1 advokátního tarifu vzhledem k předmětu řízení - zrušení/změna dohody účastníků. Závěrem uvedl, že pro případ dalších soudních řízení o plnění z dohody má vyřizující soud zvážit okolnost délky řízení o rozvod a o vypořádání SJM s ohledem na § 6 a 8 občanského zákoníku.
12. Stěžovatelka má, respektive předtím, než krajský soud vydal dne 16. dubna 2025 opravné usnesení, měla za to, že krajský soud rozhodl o odlišné věci, než která byla předmětem řízení, a překročil žalobní petit. Stěžovatel se domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči stěžovatelce do budoucna po rozvodu, nikoli za dobu od uzavření dohody do právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Krajský soud tak zasáhl do práva stěžovatelky na soudní ochranu. Po vydání opravného usnesení, kterým krajský soud do výroku výslovně doplnil, že rozhodoval o období od 4. října 2021, tj. od zániku manželství, vzala stěžovatelka ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém napadala výrok I rozsudku krajského soudu, zpět. Krajský soud se podle stěžovatelky rovněž dopustil nezanedbatelného zásahu do majetkových práv stěžovatelky rozhodnutím o nákladech řízení (výrok II). Podle názoru stěžovatelky postupoval v rozporu se zákonem, jestliže snížil tarifní hodnotu a při vyčíslení nákladů řízení postupoval podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, namísto § 8 odst. 2 advokátního tarifu. Mohl zvážit i postup podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, jelikož šlo o určovací žalobu. Majetkovou újmu vyčíslila částkou 296 449,99 Kč.
13. Stěžovatel tvrdí, že oba soudy přehlížely elementární zásady při aplikaci a interpretaci právních norem a dopustily se vadného procesního postupu. Tím porušily princip legitimního očekávání a princip obecného zákazu výkonu libovůle při uplatňování státní (veřejné) moci. Pochybení obou soudů dosahují takové intenzity, že znamenají zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Ani okresní, ani krajský soud nejednaly o jasně a srozumitelně vymezeném předmětu řízení, tj. zrušení (odklizení) dohody z 2019, resp. ukončení její účinnosti pro změnu chování stěžovatelky. Stěžovatel vysvětluje, že předmětem řízení nebyla žaloba na zrušení či změnu závazku, ani žaloba na určení neplatnosti dohody, ani změna výše výživného. Okresní soud podle stěžovatele vedl dokazování ohledně výživného mimo předmět řízení. Naopak důkazy týkající se zásadního rozporu v projevu vůle stěžovatelky před a po vzniku dohody neprovedl. Krajský soud poté vadný postup okresního soudu nezhojil, nepřihlédl k tomu, co vyšlo v řízení najevo, a nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů. Měl se zabývat právní kvalifikací a použít § 2000 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, namísto § 1765 téhož zákona, který se týká zcela jiné záležitosti než předmětu řízení. Stěžovatel namítá, že argumentace krajského soudu k platnosti dohody i podle dřívějšího rozsudku téhož soudu je zavádějící a neobjektivní. Dodává, že názor, že překážkou uplatnění námitky relativní neplatnosti dohody je koncentrace řízení, není opodstatněný, neboť koncentrace řízení se týká jen skutkových tvrzení a důkazních návrhů.
14. Ústavní soud je k projednání ústavních stížností příslušný vyjma rozsudku okresního soudu, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno (odklizeno). Ústavní stížnosti byly podány oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; jsou včasné a přípustné; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokáty.
15. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozsudky a spisem okresního soudu sp. zn. 3 C 219/2022 a shledal, že ústavní stížnosti nejsou opodstatněné.
16. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Požadavek umožnit účastníkům řízení účinně předložit soudu svá stanoviska a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodnutí, na nějž následně navazuje požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, je inherentní součástí práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. října 2018 (N 169/91 SbNU 121) či sp. zn. III. ÚS 2667/21 ze dne 16. listopadu. 2021]. Odůvodnění soudu musí zahrnovat jak skutkové závěry soudu i způsob, jak k nim dospěl, tak právní posouzení věci, jakož i reakci na procesní stanoviska uplatňovaná účastníky řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. září 1996 (N 89/6 SbNU 151)].
18. Krajský soud žalobní návrh stěžovatele nijak nedezinterpretoval, z obsahu spisu (podání stěžovatele, protokolů z jednání již v řízení před okresním soudem) je záměr stěžovatele patrný - tedy nebýt vázán povinností platit výživné, a to zpětně (před rozhodnutí soudů o žalobě). Že se rozhodnutí o zrušení dohody (a tak i řízení) týkalo jen doby po rozvodu, tj. ode dne 4. října 2021, vyřešil krajský soud vydáním opravného usnesení dne 16. dubna 2025, kterým časový údaj doplnil. Stěžovatelka na to reagovala částečným zpětvzetím ústavní stížnosti v rozsahu, který směřoval proti výroku I o věci samé.
19. Podstatné zde je, že výživné bylo stanoveno dohodou stěžovatelů (§ 761 odst. 1 občanského zákoníku), nikoli soudním rozhodnutím (§ 761 odst. 2 občanského zákoníku). Krajský soud tak posuzoval důvodnost žaloby stěžovatele podle obecných ustanovení závazkového práva a aplikoval úpravu ke změně závazku, konkrétně § 1765 odst. 1, resp. § 1766 odst. 1 občanského zákoníku. Věnoval se otázce změny okolností jako důvodu pro změnu či zrušení dohody. Zákonem požadovanou změnu okolností nedovodil, což přesvědčivým způsobem odůvodnil, a žalobě tak nevyhověl. Takovému postupu v rovině jednoduchého práva nemá Ústavní soud z ústavního hlediska co vytknout.
20. Výživné bylo stanoveno dohodou (a nešlo o výživné pro nezletilé dítě), proto zde nebyl prostor pro aplikaci § 163 občanského soudního řádu (ani § 923 občanského zákoníku).
21. Namítá-li stěžovatel, že měl být aplikován § 2000 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, pomíjí, že z odůvodnění krajského soudu plyne, že ke změně okolností tak, jak ji zmíněné ustanovení požaduje, nedošlo.
22. Krajský soud současně nepominul tvrzení stěžovatele o obstrukcích stěžovatelky a její snaze o umělé prodlužování řízení o vypořádání SJM, a tak oddalování vzniku rozvazovací podmínky působící zánik závazku z dohody o výživném. Při vyhlášení napadeného rozsudku dal krajský soud zřetelně najevo názor, že v případných řízeních o plnění z dohody bude nezbytné zvážit, zda výkon práva stěžovatelky není v rozporu s dobrými mravy, a to pro její postoj v řízeních, délku doby vypořádání SJM a faktickou propojenost výživného a výsledné částky vypořádacího podílu (2:45 minuta zvukového záznamu jednání z 18. prosince 2024). Tento názor promítl i do písemného odůvodnění (bod 16).
23. K problematice nákladů řízení se dlouhodobě staví Ústavní soud zdrženlivě a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Jak Ústavní soud připomněl ve stanovisku pléna [sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.), bod 34], ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Stěžovatelka ve sporu o zrušení závazku z dohody uspěla, proto ji krajský soud náhradu nákladů řízení přiznal. Vzhledem k předmětu sporu (zrušení - závazku z - dohody) použil tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu a nikoli součet hodnoty opětujících se plnění (§ 8 odst. 2 advokátního tarifu). Jak je výše naznačeno, ze zamítnutí žalobního požadavku na zrušení dohody zde samo o sobě rozhodně neplyne, že stěžovatelka se skutečně domůže plnění z dohody. Ústavní soud tak nespatřuje žádný ústavně právní deficit v tarifní hodnotě aplikované krajským soudem.
24. Lze přisvědčit stěžovateli, že námitku relativní neplatnosti lze obecně vznést kdykoli v průběhu řízení. Nelze k ní jen dotvrdit skutkové okolnosti. Podstatné je, že krajský soud v posuzované věci přesvědčivě vysvětlil, proč delší než stěžovatelem předpokládaná doba řízení o vypořádání SJM nebyla v konkrétním řízení pro výsledek sporu relevantní, a současně, že námitku záměrného prodlužování řízení stěžovatelkou může ke své obraně stěžovatel uplatnit ve sporu o plnění z dohody.
25. Zbývá dodat, že to, že se stěžovatelé s právním hodnocením krajského soudu neztotožňují, ještě nečiní jejich ústavní stížnosti opodstatněné.
26. Ústavní soud z výše uvedených důvodů řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky v rozsahu zpětvzetí zastavil podle § 77 zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu tuto stížnost, jakož i ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona a ústavní stížnost stěžovatele zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 20. května 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu