Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 5 To 68/2024-716 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. července 2024 č. j. 68 Nt 23/2023-646, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a spoluobviněný D. Š. byli rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 6. 2014 č. j. 3 To 50/2014-3367, vydaným v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 4. 2014 č. j. 61 T 15/2013-3252, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) trestního zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.
3. Napadeným usnesením krajského soudu byly zamítnuty návrhy stěžovatele a D. Š. na povolení obnovy řízení. Krajský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebyl dán takový obrat ve skutkovém stavu, který by založil důvodný předpoklad vydání odlišného rozhodnutí o vině. Předpoklady povolení obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu naplněny nebyly.
4. Napadeným usnesením vrchního soudu byly zamítnuty jejich stížnosti proti usnesení krajského soudu jako nedůvodné.
5. Stěžovatel tvrdí, že se činu, pro který byl odsouzen, nedopustil a na místě jeho spáchání se vůbec v daném čase nenacházel. Soudy jej usvědčily na základě výpovědí bratranců R., kterým se měl ke svému jednání doznat ve věznici. Žádné takové doznání však neučinil. Později došlo k tomu, že jeden z těchto bratranců (L., nyní s novým příjmením M.) svoji výpověď popřel v rozhovoru s reportérkami A. J. a Ch. H. Zejména na základě tohoto nového důkazu stěžovatel podal žádost o obnovu řízení. V řízení o obnově L. M. negoval své vyjádření reportérkám s tím, si z nich dělal legraci. Stěžovatel však upozorňuje, že svědek před reportérkami vypovídal spontánně. Věrohodnost svědkovy usvědčující výpovědi tedy byla narušena. Opačný názor soudů nemůže obstát, neboť nelze odhlížet od takových okolností, jako je trestní minulost svědka, diametrálnost obratů v jeho výpovědích, či že se v původním řízení objevil až dodatečně v průběhu hlavního líčení. S danými reportérkami hovořil i svědek M. R., u nějž je klíčové, že tento svědek se reportérkám a také svědkovi G. chlubil docílením výhod při podmíněném propuštění z výkonu trestu. Takováto vyjádření M. R. nebyla v řízení o povolení obnovy soudy rovněž správně vyhodnocena.
6. Soudy porušily právo na stěžovatele na spravedlivý proces, protože nově předložené důkazy a učiněných výpovědí bratranců R. nevyhodnotily ve všech souvislostech a de facto sdělení svědků na nahrávkách omlouvaly. Otázku hodnověrnosti klíčových (natož pak jediných) svědků by měly soudy hodnotit velmi obezřetně.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020
sp. zn. III. ÚS 3644/19
[N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020
sp. zn. II. ÚS 623/20
[N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je - na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání - odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniklých tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody.
10. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v § 278 odst. 1 větě prvé trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (to obstálo i před Ústavním soudem, viz nález ze dne 22. 3. 2016
sp. zn. IV. ÚS 1098/15
). Posuzuje se, zda došlo k předložení nových skutečností nebo důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004
sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámým, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle § 278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že soudy musejí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí či jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Nikoli každá nová skutečnost nebo důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004
sp. zn. III. ÚS 62/04
(U 19/33 SbNU 409)].
11. V projednávané věci bylo v řízení o povolení obnovy provedeno poměrně rozsáhlé dokazování (body 19 až 85 napadeného usnesení krajského soudu). V něm byli vyslechnuti oba klíčoví svědkové (svědek L. M. přitom setrval na své usvědčující výpovědi, a odlišnost svých tvrzení v rozhovoru s reportérkami vysvětlil tak, že se jim chtěl pomstít za to, že jej poškodily článkem, který publikovaly o jeho trestním případu). Rovněž byly vyslechnuty reportérky, které se svědky hovořily, provedeny jako důkaz pořízené audiozáznamy, ale i další různé důkazy k tvrzení stěžovatele. Byla provedena celá řada důkazů i k okolnostem přerušení trestu M. R., včetně souvisejících spisů a dozorového spisu, výslechu státních zástupců či kněze, se kterým M. R. hovořil. Byla ověřována tvrzení L. M. ohledně jeho rozhovoru s reportérkami, včetně motivů k poskytnutí nepravdivých informací. Veškerým tvrzením stěžovatele byla obecnými soudy věnována náležitá pozornost.
12. S hodnocením takto provedených důkazů stěžovatel nesouhlasí, nicméně ve své ústavní stížnosti nepředkládá ústavněprávní argumentaci, pouze v rovině podústavního práva obecně polemizuje s tím, jakým způsobem obecné soudy vyhodnotily jím uváděné skutečnosti týkající se výpovědí obou svědků a s jejich závěrem, že nejde o nové skutečnosti či důkazy, pro které by měla být povolena obnova řízení. Úlohou Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti však není, aby závěry učiněné obecnými soudy přehodnocoval. Z pohledu požadavků ústavnosti je především podstatné, zda soudy svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily. To se v posuzované věci bezpochyby stalo (odůvodnění napadených rozhodnutí je dokonce značně obsáhlé a soud se věnuje pečlivě veškerým detailům). Soudy se neopomněly zabývat věrohodností stěžovatelem zpochybňovaných výpovědí i z pohledu možné motivace svědků docílit podmíněného propuštění či přerušení trestů (zejména viz bod 93 a násl. usnesení krajského soudu). Žádný extrémní nesoulad v provedených důkazech a učiněných skutkových a právních závěrech v napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. září 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu