III.ÚS 695/26 ze dne 31. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Svobody, bez právního zastoupení, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2024 č. j. 3 VSPH 484/2024-B-108, ze dne 4. března 2025 č. j. 5 VSPH 250/2025-B-134, ze dne 17. července 2025 č. j. 5 VSPH 738/2025-B-146, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2024 č. j. MSPH 76 INS 29408/2019-B-95, ze dne 24. září 2024 č. j. MSPH 76 INS 29408/2019-B-117, ze dne 12. února 2025 č. j. MSPH 76 INS 29408/2019-B-128, ze dne 8. dubna 2025 č. j. MSPH 76 INS 29408/2019-B-139, a ze dne 23. října 2025 č. j. MSPH 76 INS 29408/2019-B-157, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Dany Svobodové Čechové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2026 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, zákaz libovůle a povinnost soudu rozhodovat na základě důkazů podle čl. 2 odst. 2 Listiny, porušení zásady právní jistoty a legitimního očekávání. Ústavní soud má zároveň nařídit obnovení, pokračování, oddlužení a ustanovení zástupce stěžovateli. Stěžovatel navrhuje odložit vykonatelnost usnesení Městského soudu v Praze 30. ledna 2024 č. j. MSPH 76 INS 29408/2019-B-95 a navazujících rozhodnutí. Svou argumentaci stěžovatel následně rozvinul v doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. 3. 2026.
2. Stěžovatel namítá, že v průběhu insolvenčního řízení došlo k nařízení konkurzu pouhé tři měsíce před skončením oddlužení s odkazem na možné spekulativní nabytí dědictví. Stěžovatel přitom nejednal s nepoctivým záměrem. Během tří let nedošlo ke zpeněžení žádného majetku. Dědické řízení stále trvá.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
4. Návrh stěžovatele nesplňuje podmínku zastoupení advokátem podle § 30 odst. 1, § 31 a podání nemá obsahové náležitosti podle § 34 odst. 1, když neobsahuje argumentaci ve vztahu k části napadených rozhodnutí, k návrhu nebyla přiložena napadená rozhodnutí podle § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu.
5. Pokud je stěžovatel při hledání advokáta neúspěšný nebo mu to jeho poměry neumožňují, lze požádat Českou advokátní komoru na adrese ČAK - pobočka Brno, Kleinův palác, nám. Svobody 84/15, 602 00 Brno, o určení advokáta (§ 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o advokacii"). Žádost musí být zaslána na předepsaném formuláři (§ 18c zákona o advokacii), který lze získat na internetových stránkách České advokátní komory (www.cak.cz), nebo bude Českou advokátní komorou k žádosti zaslán.
Ústavní soud zástupce pro řízení před Ústavním soudem neustanovuje. Pokud stěžovatel odkazuje na § 29 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jde o zjevný omyl (zákon o Ústavním soudu takové ustanovení neobsahuje a stěžovatel měl zřejmě na mysli občanský soudní řád).
6. Ústavní stížnost lze podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ověřil z insolvenčního rejstříku a dotazem na soud, že poslední napadené rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025 č. j. MSPH 76 INS 29408/2019-B-157 bylo doručeno stěžovateli dne 24. 10. 2025. Všechna předchozí rozhodnutí pak mnohem dříve. Ústavní stížnost byla však podána až 14. 3. 2026, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím, s výjimkou posledního napadeného rozhodnutí, jde tedy o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
7. Jde-li o poslední napadené rozhodnutí, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025 č. j. MSPH 76 INS 29408/2019-B-157, jde o rozhodnutí, jímž odmítl soud ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů a prodloužit lhůtu k podání dovolání, resp. prominout její zmeškání. Nejde však o rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí podal odvolání. Jak zjistil Ústavní soud z insolvenčního rejstříku, bylo nyní o něm teprve rozhodnuto. Ústavní stížností však toto poslední rozhodnutí napadeno není, ani nemohlo. Ve vztahu k poslednímu napadenému rozhodnutí je proto ústavní stížnost předčasná a nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
8. Z § 72 odst. 1, 3 a 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je pak vyjádřen procesní obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální význam, který spočívá v působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), u něhož ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované zákonem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci [viz např. usnesení ze dne 22. 11.
2022 sp. zn. IV. ÚS 2876/22 , bod 10, ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 2164/25 , bod 6, ze dne 30. 9. 2025 sp. zn. II. ÚS 2449/25 , bod 7]. 9.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že v tomto případě nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti tohoto postupu ostatně nedovolává a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení mohly svědčit.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že v posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). Ve vztahu k poslednímu napadenému rozhodnutí šlo o ústavní stížnost předčasnou, stěžovatel má stále možnost domáhat se ochrany svých práv proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Ideálně při odstranění nedostatků, na které upozorňuje toto usnesení.
11. Z výše uvedených důvodů byl tudíž soudce zpravodaj nucen ústavní stížnost odmítnout, a to zčásti dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, zčásti dle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona pro opožděnost. Za této situace pak již navrhovatele nevyzýval k odstranění vad podání, neboť by to bylo na osudu návrhu ničeho změnit nemohlo. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 31. března 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj