Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Andreou Staňkovou, advokátkou, se sídlem Na Popí 1302/45, Ostrava - Stará Bělá, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024 sp. zn. 11 To 3/2024 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zahraničních zločineckých struktur ze dne 18. prosince 2023 č. j. NCOZ-6383-18/TČ-2023-411400-H, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zahraničních zločineckých struktur, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i jejích příloh, se podává, že v záhlaví označeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zahraničních zločineckých struktur, ze dne 18. 12. 2023 č. j. NCOZ-6383-18/TČ-2023-411400-H (dále jen "policejní orgán") bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") o zajištění peněžních prostředků na specifikovaném bankovním účtu vedeném u Komerční banky, a. s., jejichž majitelem je stěžovatelka. Konkrétně se jednalo o částku 1 900 000 EUR, když vše nasvědčuje tomu, že tyto prostředky jsou nástrojem k trestné činnosti. Stěžovatelka patří podle policejního orgánu do rozsáhlé sítě obchodních společností (založených po celém světě), které mají aktuálně umožnit osobě jménem D. A. P. sankcionované nařízením Rady (EU) č. 269/2014 ze dne 17. března 2014, o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (dále jen "nařízení") - blízkému spolupracovníkovi Vladimira Putina (dále jen "sankcionovaná osoba") - získat zpět finanční prostředky z majetku, na něž sankce podle nařízení dopadají. Přesný mechanismus spolupráce mezi jednotlivými obchodními společnostmi, které mají umožnit získání finančních prostředků sankcionované osobě, je v rozhodnutí policejního orgánu podrobně popsán.
3. Proti uvedenému usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost ve smyslu § 141 a následující tr. řádu. Důrazně nesouhlasila, že by byla jakkoliv spojena se sankcionovanou osobou, nikdy s ní nejednala. Pohledávku, kterou měla stěžovatelka zajištěnými finančními prostředky uhradit, získala zcela legitimním a transparentním způsobem. Nadto stěžovatelka podle svého mínění jednala s maximální možnou obezřetností, neboť zejména pečlivě prověřovala veškeré sankční seznamy, aby vyloučila jakékoliv pochyby o porušení eventuálních sankčních předpisů. Nemohla se tedy nijak podle svého mínění stát subjektem jednajícím v rozporu s předpisy, které mají sankcionovat osoby zodpovědné za dění na Ukrajině. Dále uvedla, že svou stížnost ještě doplní ve lhůtě 20 dnů, v uvedené lhůtě ani později však svou stížnost podle Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") nedoplnila.
4. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, zdůraznil toliko preventivní povahu zajišťovacích institutů ve smyslu § 79a tr. řádu. Při jejich aplikaci je podle vrchního soudu přirozené, že se orgány činné v trestním řízení pohybují toliko v rámci určité pravděpodobnosti zakládající podezření ze spáchání trestné činnosti. Nejde však o závěr jednoznačný a takto zajištěné finanční prostředky mohou být vráceny. Byť tedy zajištění finančních prostředků může skutečně podle vrchního soudu představovat zásah do pokojného užívání majetku konkrétních subjektů, vždy je třeba hledat spravedlivou rovnováhu mezi tímto zásahem a obecným zájmem na odhalování a potírání trestné činnosti.
Policejní orgán podle vrchního soudu vede ve fázi prověřování trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), jehož podstata měla spočívat - zjednodušeně řečeno - v krocích směřujících k postoupení pohledávky ze společnosti Bagdala FZCO na nového věřitele, kterým je právě stěžovatelka. Existuje důvodné podezření, že jak stěžovatelka, tak jmenovaná obchodní společnost Bagdala FZCO, spadají do obchodní skupiny TMK, které se snaží jen získat ze společnosti MSA, a.
s., jako insolvenčního dlužníka, majetek, ve prospěch sankcionované osoby. I podle vrchního soudu lze ze široké řady opatřených listin důvodně dospět k závěru, že sankcionovaná osoba se prostřednictvím široké struktury obchodních společností, včetně stěžovatelky, snaží o zpřístupnění finančních prostředků, které jsou blokovány v souvislosti se sankcemi podle výše uvedeného nařízení. Společnost Bagdala FZCO přitom převzala od skupiny TMK pohledávky právě vůči společnosti MSA, a. s. Finanční prostředky, kterými stěžovatelka hodlala uhradit cenu za výše uvedenou pohledávku, nově získanou od společnosti Bagdala FZCO za společností MSA, a.
s., byly původně zablokovány již ze strany Finančního analytického úřadu. Pokud by ale nebyly zajištěny v režimu § 79a tr. řádu, mohly by se stát pro příslušné orgány činné v trestním řízení později nedostupnými.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je ocelářskou a strojírenskou společností, mající rovněž kontakty v zahraničí. Protože již pohledávku za společností MSA, a. s., měla, chtěla získat i pohledávku od společnosti Bagdala FZCO. Postupovala zcela v souladu s právním řádem a neměla co skrývat. Stěžovatelka podle svého tvrzení všechny relevantní subjekty pro uvedenou finanční operaci prověřovala, zda nejsou nějakým způsobem sankcionovány. Stěžovatelka nemůže být trestána za to, pokud má policejní orgán podezření, že společnost Bagdala FZCO je spojena se sankcionovanou osobou. Za dané situace hrozí, že společnost Bagdala FZCO by nyní mohla cenu za původně svou pohledávku po stěžovatelce vymáhat v rámci rozhodčího řízení, což by pro stěžovatelku znamenalo velké finanční problémy. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že pohledávka, kterou obdržela od společnosti Bagdala FZCO, již byla vůči všem ostatním eventuálním osobám splacena, a proto z ní ani teoreticky už žádná další třetí osoba nemůže mít prospěch. Výtěžek z takové pohledávky tedy patří výlučně jejímu nabyvateli. Stěžovatelka se za této situace domnívá, že její vlastnické právo je omezeno bez jakéhokoli objektivního důvodu. Stěžovatelka i v ústavní stížnosti opakuje, že se sankcionovanou osobou nikdy neměla a nemá nic společného. Finanční prostředky, které stěžovatelka využila pro zaplacení hodnoty pohledávky, jsou v jejím výlučném vlastnictví, nikoliv například ve vlastnictví společností MSA, a. s. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 [(N 124/70 SbNU 133); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], z něhož cituje, že výkon práva, který je jeho zneužitím, nemůže požívat právní ochrany. Postupem orgánů činných v trestním řízení byl podle stěžovatelky porušen princip zákonnosti, princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci. Rozhodnutí policejního orgánu o zajištění částky 1,9 milionu EUR považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné. V závěru ústavní stížnosti uvádí, že pokud vrchní soud v rámci ústavní stížností napadeného usnesení vychází z toho, že stěžovatelka svou stížnost ve smyslu § 141 a násl. nedoplnila, pak stěžovatelka konstatuje, že jí doplnila, a to dokonce v původní lhůtě, kterou si stanovila. Okolnost, že vrchní soud nezařadil uvedené podání stěžovatelky do spisu, nemůže jít k její tíži.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce Ústavního soudu, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob vyplývajícího z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000
(N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04
(N 52/36 SbNU 555) a další].
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud může korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Kasační intervence Ústavního soudu do probíhajícího trestního stíhání má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 ).
10. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13
(N 63/73 SbNU 209)].
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14
(N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 ]. Jak již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Z hlediska Ústavního soudu je důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za spravedlivé. Takový závěr lze v dané věci podle Ústavního soudu učinit.
12. V návaznosti na výše uvedené - a v souladu s východisky prezentovanými již vrchním soudem v jeho rozhodnutí - Ústavní soud s ohledem na popsanou dočasnost institutu zajištění doplňuje, že orgány činné v trestním řízení požadavkům kladeným právní úpravou i judikaturou Ústavního soudu na využití tohoto prostředku zcela dostály. Naopak ústavní stížnost stěžovatelky je do značné míry obecná, když toliko enumerativně proklamuje porušení základních práv a ústavních principů. Pro samotnou věc rovněž není podstatné, že stěžovatelkou získaná pohledávka je zcela v jejím vlastnictví a vůči třetím osobám ve vztahu k této pohledávce neexistují žádné závazky.
V rozhodnutí policejního orgánu je totiž vysvětleno, že existuje důvodné podezření, že sankcionovaná osoba ovládá nejenom společnost MSA, a. s., ale ovládá právě i stěžovatelku; už proto tedy nemůže být rozhodné, že uvedená pohledávka patří právě a jen stěžovatelce. Vzhledem k účelu, k němuž zajištění uvedené finanční hotovosti směřuje, orgány činné v trestním řízení (a ani Ústavní soud) nemohou bez dalšího zohledňovat, že stěžovatelce při neuhrazení zajištěné finanční částky eventuálně hrozí finanční problémy.
Orgány činné v trestním řízení rovněž svá rozhodnutí nepostavily na tom, že by snad stěžovatelka měla nedůsledně prověřovat, zda získání předmětné pohledávky neznamená porušení nařízení nebo jiných sankčních předpisů spojených se situací na Ukrajině. I orgány činné v trestním řízení v nyní napadených rozhodnutí potvrdily, že sankcionovaná osoba všechny obchodní společnosti jí podléhající ovládá sofistikovaně a skrytě. Proto rovněž není možné formálně dohledat spojení mezi shora uvedenými obchodními společnostmi (včetně stěžovatelky) a sankcionovanou osobou.
13. V daném případě tak podle Ústavního soudu nedošlo k libovůli ze strany orgánů veřejné moci, která by neměla požívat ochrany [tuto skutečnost Ústavní soud konstatuje vzhledem ke stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 457/10 , který se ovšem týká zneužití práva v rámci směnečného (soukromoprávního) vztahu; odkaz stěžovatelky na tento nález tak není zcela případný]. Ústavní soud konečně nepřehlédl zcela v závěru stěžovatelkou uvedenou námitku, že vrchní soud údajně nezohlednil v rámci svého usnesení její doplnění ke stížnosti, které mu stěžovatelka údajně poskytla.
Ústavní soud přitom toto východisko stěžovatelky nemá důvod přímo zpochybňovat, na druhou stranu nemohl přehlédnout, že obsah stěžovatelčiny stížnosti, jak jej rekapituluje právě vrchní soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, se do značné míry shoduje i s obsahem ústavní stížnosti. Je otázkou, jakou argumentaci měl vrchní soud při nezohlednění doplnění stěžovatelčiny stížnosti přehlédnout. Stěžovatelka opomenutou stížnostní argumentaci dostatečně nespecifikuje ani v ústavní stížnosti. Proto ani toto eventuální pochybení vrchního soudu podle Ústavního soudu nemůže mít patřičný ústavněprávní rozměr.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu