Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2021 č. j. 37 Co 202/2020-520 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. července 2020 č. j. 11 Nc 1005/2019-478, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a P. S. a nezletilé T. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že I. a III. výrokem napadeného rozsudku Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") byla nezletilá vedlejší účastnice svěřena pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do péče první vedlejší účastnice (matky) a stěžovateli (otci) bylo stanoveno výživné v částce 3 500 Kč měsíčně s tam specifikovanou splatností. Dále byl II. výrokem stěžovateli vyčíslen nedoplatek na výživném a byly stanoveny podmínky jeho splatnosti, IV. a V. výrokem byli stěžovatel i první vedlejší účastnice zavázáni k úhradě nákladů státu a VI. výrokem bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v I. a III. výroku potvrdil (I. výrok), změnil II. výrok o dlužném výživném co do jeho výše i podmínek splatnosti a IV. a V. výrok o povinnosti účastníků k úhradě nákladů státu změnil tak, že k jejich úhradě zavázal pouze stěžovatele (II. výrok); III. výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Co se týče rozhodnutí o péči o nezletilou, které stěžovatel ústavní stížností napadá především, měl krajský soud ve shodě s okresním soudem za to, že v daném případě nebylo možné svěřit nezletilou do střídavé péče rodičů, kteří, ač formálně splňují předpoklady pro řádnou péči o nezletilou, nejsou schopni vzájemné spolupráce a ani základní nekonfliktní komunikace. Přesto, že s oběma bylo v řízení pracováno v rámci rodinných terapií, byly vedeny případové konference a prováděna psychologická vyšetření, nic z toho nevedlo k dohodě rodičů. Nezletilá přitom napětí mezi nimi vnímá, a byla-li by za současného stavu svěřena do střídavé péče, představovalo by to pro ni extrémní zátěž, které je již i tak vystavena nyní. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele v závěrečném návrhu na jednání u okresního soudu uvedl, že pokud by byla nezletilá svěřena do péče první vedlejší účastnice, bude nezbytné, aby soud upravil styk stěžovatele s nezletilou, šlo dle krajského soudu o návrh na úpravu styku, o němž bude třeba v řízení před okresním soudem samostatně rozhodnout. Výrok o náhradě nákladů státu, proti němuž stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti rovněž námitky, krajský soud odůvodnil odkazem na § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a uvedl, že s ohledem na výsledek řízení je povinen tyto náklady nést výlučně stěžovatel.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně líčí dosavadní skutkový stav věci a průběh celého řízení, k němuž uplatňuje množství dílčích výhrad. Přímo k napadeným rozhodnutím pak vznáší (stručně shrnuto) tyto námitky. Soudy rozhodly o nevhodnosti svěření nezletilé do střídavé péče na základě zcela nepřezkoumatelných důvodů, resp. na základě jediného důvodu, kterým je nedostatečná komunikace rodičů. Za neshodami však stojí právě první vedlejší účastnice, jejíž chování stěžovatel zevrubně popisuje. Též poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozuje, že nesvěření dítěte do střídavé péče nemůže být odůvodněno pouze špatnou komunikací rodičů. K rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů státu stěžovatel uvádí, že v souladu s § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nemá mít právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku žádný z účastníků. O nákladech státu proto mělo být rozhodováno s přihlédnutím k uvedenému ustanovení a jejich náhrada neměla být uložena ani jednomu z účastníků, případně měla být tato povinnost mezi ně rovnoměrně rozdělena.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
8. O to zdrženlivěji Ústavní soud přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí v rodinných věcech. Tato zdrženlivost se odráží mimo jiné v tom, že ve věcech upravených v druhé části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu. Žádného takovéhoto pochybení se však soudy v posuzované věci nedopustily.
9. Předně nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že by soudy rozhodly o nevhodnosti střídavé péče na základě nepřezkoumatelných důvodů. Ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, když uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že je v současnosti pro nezletilou vhodnější její svěření do péče první vedlejší účastnice s tím, že o styku stěžovatele s nezletilou bude rozhodováno samostatně. Skutečnost, že soudy podložily svá rozhodnutí velmi problematickou komunikací rodičů a jejich neschopností se na čemkoliv dohodnout, nelze hodnotit jako neadekvátní.
10. K odkazům stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu nutno uvést, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, k tam obsaženým závěrům není možné přistupovat "mechanicky" či je formálně používat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Z této judikatury přitom nevyplývá žádná priorita řešení při rozhodování o svěření nezletilých do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních [srov. kupř. nálezy ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18
(N 144/90 SbNU 337) a sp. zn. IV. ÚS 1286/18
(N 145/90 SbNU 353)]. Základní kritérium musí vždy představovat především zájem dítěte, při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu či přání toho kterého rodiče. Střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Před ostatními modely péče ji lze upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
11. Z napadených rozhodnutí je zřetelná snaha soudů o dosažení dohody rodičů. Ti se však nadále nejsou schopni domluvit ani na základních záležitostech týkajících se nezletilé či spolu komunikovat bez neustálých konfliktů. Za popsaného stavu tak nelze považovat rozhodnutí o svěření nezletilé do výlučné péče jednoho z nich za jakkoliv extrémní, neboť právě stabilita výchovného prostředí nezletilé je za stávající situace hodnotou, kterou je třeba chránit; kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů by mohl představovat naopak její narušení.
12. Namítá-li dále stěžovatel, že mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady na vypracování znaleckých posudků, Ústavní soud musí připomenout svůj zdrženlivý postoj, který k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení tradičně zaujímá (blíže viz usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 3433/20 , ze dne 15. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 162/21 , nález ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 a další rozhodnutí, dostupná na https://nalus.usoud.cz). V souladu s ním pak uzavírá, že rozhodnutí krajského soudu (který v tomto ohledu korigoval závěry okresního soudu), že náklady státu má s ohledem na procesní návrhy účastníků nést právě stěžovatel, je dostatečně a logicky odůvodněno, a z ústavněprávního hlediska proto obstojí.
K odkazu stěžovatele na § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních Ústavní soud dodává, že stěžovatel pomíjí, že toto ustanovení se týká výlučně nákladů účastníků řízení. Pro rozhodování o nákladech státu se podpůrně použije § 148 občanského soudního řádu, přičemž soud rozhoduje nikoliv podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků, nýbrž v návaznosti na jejich procesní návrhy; právě tak bylo přitom postupováno i v nynější věci.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu