Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr.
I. L., právně zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem AK se sídlem Masarykovo nám. 102, 256 01 Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. listopadu 2006 č. j. 11 C 1239/2004-232, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 27 Co 475/2007-268, za účasti 1) Okresního soudu v Benešově a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva Benešov u Prahy, IČ:00034894, se sídlem Benešov, Čechova 1634, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. listopadu 2006 č. j. 11 C 1239/2004-232 bylo zastaveno řízení v části o zaplacení částky 1 432,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.); v části, kterou žalobce (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") požadoval po žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zaplacení částky 184,- Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II.). Výrokem pod bodem III. rozsudku byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 11 580,- Kč a výrokem pod bodem IV. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 27 Co 475/2007-268 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III., IV., V. a VI. potvrzen a dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9.
července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98). V nyní projednávané věci se však o takový případ nejedná.
V souzené věci se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 27 Co 475/2007-268 ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelka byla povinna platit do fondu oprav částku stanovenou shromážděním společenství vlastníků jednotek ve stanovené výši a dále měla povinnost platit poplatek za správu ve výši stanovené usnesením společenství. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že částka, kterou spoluvlastník vložil do fondu oprav a nebyla proinvestována, přechází na nové vlastníky jednotek nabytím vlastnictví k těmto jednotkám, pokud v posuzované věci shromáždění platně rozhodlo, že po uplynutí roku se nebudou částky vložené do fondu oprav vracet a použijí se na další opravy a úpravy.
Rovněž pokud jde o vyúčtování vodného a stočného, podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když vycházel ze znaleckého posudku, o jehož závěrech neměl žádné pochybnosti, a správně postupoval analogicky podle zákona č. 274/2001 Sb. a vyhl. č. 428/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud ověřil, že v souzené věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Na základě těchto skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2009
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu