Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti Ch. K., zastoupeného Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou se sídlem Boloňská 602, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 230/2021-348 ze dne 10. prosince 2021 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 3 Nc 1036/2019-281 ze dne 10. června 2021, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a M. P. a nezl. F. Ch. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel a vedlejší účastnice jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilého, přičemž návrh na zahájení řízení podala vedlejší účastnice (matka nezletilého). Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") svěřil napadeným rozsudkem nezletilého do péče matky (výrok I.) a otci uložil povinnost přispívat na jeho výživu od 1. 6. 2021 částkou 5 000 Kč měsíčně splatnou k rukám matky (výrok II.). Výrokem III. rozhodl tak, že nedoplatek výživného se neurčuje. Dále rozhodl tak, že otec (stěžovatel) je oprávněn stýkat se s nezletilým mimo období prázdnin a svátků vždy v každý první kalendářní týden v měsíci od čtvrtka 14:00 hodin do následné neděle 17:00 hodin s tím, že nezletilého za účelem tohoto styku vyzvedne v mateřské škole, kterou nezletilý navštěvuje a po ukončení styku je otec povinen nezletilého matce předat ve stanovenou dobu v místě bydliště matky, přičemž prvních 5 těchto styků je otec povinen realizovat s nezletilým na území České republiky (výrok IV.). Dále upravil styk otce s nezletilým o letních prázdninách a Vánocích (výroky V. a VI.)., matce uložil povinnost nezletilého na styk řádně připravit, otci styk s nezletilým umožnit a nezletilého otci ve stanovenou dobu za účelem styku předat a po ukončení styku si nezletilého převzít (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VIII. a IX.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") následně rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil. Ve výroku III. rozhodl tak, že nedoplatek na výživném nevzniká. Výroky IV. až VII. krajský soud změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém prvním celém týdnu v měsících únoru, dubnu, červnu, říjnu a prosinci od úterý 16:00 hodin do neděle 17:00 hodin (běžný styk), upravil i styk o vánočních, jarních a letních prázdninách.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že rozsudek okresního soudu nebyl učiněn ve prospěch zájmů nezletilého, ale jednostranně ve prospěch matky (vedlejší účastnice), má za to, že styk s nezletilým byl stanoven nesprávně. Nesouhlasí s úpravou styku ani o prázdninách a o svátcích, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se rozhodnutí o střídavé péči, např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, nález
ze dne 31. 8. 2018. Dovozuje, že pro syna by pobyt v Německu znamenal, že se na jeho výchově bude podílet jeho otec, syn by se naučil německy, poznal tamní kulturu a školství, což by mu dle stěžovatele přineslo do budoucna více výhod a možností, než když bude žít celé své dětství pouze v České republice s matkou. Dále odkazuje i na nález sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ze dne 2. 9. 2020, ze kterého plyne, že v zájmu rovnovážného vyvážení zátěže v případě větší vzdálenosti mezi bydlišti rodičů dítěte, lze požadovat, aby byly náklady přeneseny proporcionálně a úměrně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče.
Tvrdí, že soud prvního stupně ani odvolací soud při rozhodování o návrhu stěžovatele nezohlednily judikaturu Ústavního soudu a zároveň postupovaly v rozporu s procesními předpisy. Uvádí, že navrhoval, aby byl proveden posudek z oboru psychiatrie a psychologie, ale oba soudy tento návrh zamítly, přičemž s jejich postupem stěžovatel nesouhlasí. Dodává, že okresní soud neumožnil účastníkům přednést ústně závěrečný návrh na soudním jednání dne 03. 06. 2021. Soud prvního stupně nedal účastníkům ani možnost závěrečný návrh učinit ? až na základě upozornění právní zástupkyně otce soud prvního stupně uložil účastníkům, aby podali závěrečné návrhy písemně.
Soudní jednání bylo následně odročeno na den 10. 6. 2021 za účelem vyhlášení rozsudku, což dle jeho názoru představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 38 Listiny a dále bylo dle stěžovatelova názoru porušeno jeho právo uvedené v § 119a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Poukazuje na jiné rozhodnutí krajského soudu, a to č. j. 19 Co 1341/2016-166 ze dne 28. 6. 2016, ve kterém v jiném řízení krajský soud (jako soud odvolací) shledal, že pokud "soud umožní účastníkům (jejich právním zástupcům) podat závěrečné vyjádření písemně, potom nemůže zároveň odročit jednání jen za účelem vyhlášení rozhodnutí, neboť pokud tak učiní, nemůže již k písemným závěrečným návrhům účastníků přihlížet a tím jim neumožní výkon tohoto práva ...
Tato vada řízení před soudem prvního stupně mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž za odvolacího řízení nemůže být zjednána náprava.". III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Zároveň Ústavní soud shledal, že k rozhodnutí o části návrhu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný, a to v té části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení krajským soudem změněné části rozsudku okresního soudu, neboť Ústavní soud není povolán zrušit již neexistující část rozhodnutí. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah části ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku krajského soudu a nezměněné části rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech přistupuje zvláště zdrženlivě. Obdobně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán k tomu, aby hodnotil dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
10. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, jakými úvahami se při stanovení modelu péče o dítě řídil, že tyto úvahy odpovídají postupu posuzování nejlepšího zájmu dítěte, a že podrobně odůvodnil, proč v projednávané věci svěřil nezletilého do péče matky a upravil styk nezletilého se stěžovatelem. Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z judikatury Ústavního soudu, ze závěrů judikatury Ústavního soudu vyšel ve svém odůvodnění i okresní soud. Oba soudy hodnotily, zda by bylo svěření dítěte do střídavé péče rodičů v nejlepším zájmu dítěte, přičemž zohlednily jednotlivá kritéria, která je nutné vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů. Dle krajského soudu představovala zásadní překážku pro rozhodnutí o střídavé péči především značná vzdálenost bydlišť rodičů (podle otce 900 km, podle matky 500 km). Oba soudy odkázaly na skutečnost, že otec o syna dosud pečoval jen po značně omezenou dobu, nepravidelně, např. v průběhu roku 2020 se stěžovatel setkal s nezletilým pouze 4 x. Shledaly, že nelze přisvědčit tomu, že by nezletilému bylo zázemí stěžovatele v Německu dobře známé. Krajský soud jako důvod pro nenařízení střídavé péče uvedl i špatnou komunikaci rodičů, jejichž vztahy označil za zatím ještě vyhrocené a skutečnost, že se s otcem viděl v poslední době sporadicky. Okresní soud přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, že střídavá péče, jak se jí stěžovatel domáhá (rodiče by se střídali po měsíci), by znamenala pro nezletilého nepřiměřenou zátěž, i s ohledem na dosud neznámé cizojazyčné prostředí.
11. Okresní ani krajský soud nezaložily svá rozhodnutí pouze na přesvědčení, že by nařízením střídavé péče byla narušena stabilita výchovného prostředí nezletilého. Stabilita prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022). Soudy v této věci přihlédly zvláště k velmi vzdáleným bydlištím rodičů a s ohledem na dosud sporadickou péči stěžovatele o nezletilého dospěly k závěru, že styk nezletilého s otcem by měl nejprve probíhat po kratší dobu s tím, že do budoucna se může styl rozšířit (viz odst. 21 rozsudku okresního soudu, který uvádí, že je třeba postupně odstraňovat překážky mezi nezletilým a stěžovatelem). Na tomto závěru Ústavní soud neshledal důvod pro kasační zásah, neboť obecné soudy v projednávané věci svá rozhodnutí založily na zkoumání, který druh péče o nezletilého bude s ohledem na konkrétní okolnosti v jeho nejlepším zájmu, a že napadená rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces.
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani dalším stěžovatelovým námitkám. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. V ústavní stížnosti stěžovatel soudům vytýká, že neprovedly znalecký posudek, kterým by bylo zjištěno, jaké jsou osobnosti a výchovné způsobilosti rodičů, a jaký je psychický stav nezletilého. Okresní soud shledal, že by šlo o důkaz v řízení nadbytečný, když odkázal na výsledky dokazování a pozitivní citovou vazbu nezletilého k oběma rodičům. Přihlédl k tomu, že postoji matky (vedlejší účastnice), která na provedení znaleckého posudku ani na realizaci sociálního šetření v bydlišti otce netrvala. Krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil, přičemž uvedl, že okresní soud postupoval správně, když navržený znalecký posudek pro nadbytečnost neprovedl a ze stejných důvodů jej neprovedl ani on (viz rozsudek krajského soudu, odst. 11). Ústavní soud dospěl k závěru, že napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se tímto návrhem stěžovatele zabývaly, a že neprovedení znaleckých posudků v projednávané věci řádně odůvodnily. Se stěžovatelovou další námitkou, tedy s tvrzením, že soudy nerozložily náklady na dojíždění proporcionálně a úměrně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se vypořádal již okresní soud, který k nákladům na dopravu přihlédl při stanovení výše výživného (viz odst. 2 rozhodnutí krajského soudu), okresní soud navíc odkázal na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by matka s nezletilým opustila předchozí bydliště bez souhlasu otce či bezdůvodně (viz odst. 19 rozsudku okresního soudu).
13. Konečně stěžovatel tvrdí, že postupem okresního soudu bylo porušeno jeho právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ani této námitce Ústavní soud s ohledem na charakter předmětného (nesporného) řízení nepřisvědčil. Stěžovatel uvádí, že závěrečné návrhy účastníků byly zaslány soudu okresnímu soudu toliko písemně, že je soud prvního stupně už neprojednával, protože bylo dne 10. 06. 2021 ve věci vyhlášeno rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 38 Listiny, a že okresní soud postupoval rozporně s § 119a odst. 2 o. s. ř.
14. K takovým závěrům však Ústavní soud nedospěl. Z rozhodnutí okresního soudu totiž plyne, že okresní soud odkazuje na shodná závěrečná stanoviska rodičů (viz bod 18 rozsudku okresního soudu). Ustanovení § 119a o. s. ř., na které stěžovatel odkazuje, se navíc míjí s projednávanou věcí, neboť se jedná o ustanovení, které "ukotvuje koncentraci civilního sporu" (SVOBODA, Karel. § 119a [Koncentrace spojená s vyhlášením rozsudku]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 608.). Řízení, ze kterého vzešla napadená rozhodnutí však bylo řízením nesporným, upraveným zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s." , ve znění pozdějších předpisů dle § 466 a násl. z. ř. s (řízení ve věcech péče soudu o nezletilé). Poučení podle § 119a o. s. ř. se týká některých aspektů zákonné koncentrace civilního sporného řízení s důsledky přesahujícími do případného odvolacího řízení. Z podstaty věci se tedy nemůže uplatnit v řízení o výživě dítěte a styku s dítětem, ve kterém se koncentrace řízení neuplatní a účastníci mají možnost navrhovat důkazy a předkládat tvrzení i v řízení odvolacím (Odvolací řízení je ovládáno systémem úplné apelace, koncentrace se zde neuplatní. (srov. SVOBODA, Karel. 3.10 [Odvolací řízení]. In: SVOBODA, Karel. Nesporná řízení II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, kapitola Řízení o výživě nezletilého dítěte ve smyslu § 466 písm. b) ZŘS, s. 84.). Rozhodnutí krajského soudu, na které stěžovatel odkazuje, se týká řízení sporného (náhrada nákladů za lékařskou péči zdravotní pojišťovně po pracovním úraze pojištěnce) a sporný charakter řízení vyplývá i ze samotných závěrů krajského soudu v uvedeném rozhodnutí, ve kterém bylo zdůrazněno, že by vada řízení nastala, pokud by náprava v odvolacím řízení nemohla být sjednána. Tento závěr se však zjevně netýká řízení v projednávané věci, ve které stěžovatel mohl stěžovatel předkládat další tvrzení a vyjadřovat se i v řízení před odvolacím soudem. Ústavní soud tak uzavírá, že v napadených rozsudcích ani v postupu obecných soudů v projednávané věci neshledal ani žádná procesní pochybení odůvodňující jeho kasační zásah.
15. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a z části jako návrh, ke kterému není podle § 43 odst. 1 písm. d) Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu