Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. F., zastoupené Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou, sídlem Hálkova 1229/44, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2021 č. j. 14 Co 184/2021-2146, sp. zn. 14 Co 185/2021 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. července 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-1957 a ze dne 7. září 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-2074, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a nezletilého P. F. a T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci nezletilého P. F., stěžovatelky (matka) a T. K. (dále jen "otec") probíhá několik soudních řízení. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 8. 2016 č. j. 99 Nc 5201/2016-144, který nabyl právní moci dne 8. 10. 2016, byl nezletilý P. F. svěřen do péče matky.
3. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilým. Usnesením okresního soudu ze dne 7. 7. 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-1957 byl nařízen výkon rozhodnutí a stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, kterou byla povinna uhradit do tří dnů na účet okresního soudu; žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dalším usnesením okresního soudu ze dne 7. 9. 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-2074 byl nařízen výkon rozhodnutí a stěžovatelce uložena pokuta ve výši 42 000 Kč a stanovena povinnost ji uhradit do tří dnů na účet okresního soudu, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Po zhodnocení provedených důkazů měl okresní soud za prokázané, že matka svým chováním bránila řádné realizaci styku nezletilého syna s otcem, proto přikročil k uložení pokut matce.
4. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 12. 2021 č. j. 14 Co 184/2021-2146, 14 Co 185/2021 napadeným ústavní stížností tak, že potvrdil výše uvedená usnesení okresního soudu, protože odvolání neshledal důvodným. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, se kterým se v zásadě ztotožnil. Poukázal na to, že ve vztahu k otci nezletilého byl pravomocně upraven styk, ale stěžovatelka tento styk v plném rozsahu neumožňuje, proto otec opakovaně podával návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí.
5. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti usnesení krajského soudu, kterým potvrdil usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí a kterým jí byly uloženy pokuty za řádně neuskutečněný styk nezletilého s otcem. V ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkami místní nepříslušnosti, které opakovaně vznášela. Dle jejího přesvědčení je místně příslušný soud ve Spolkové republice Německo, kde je obvyklé bydliště nezletilého, a nebyla dána pravomoc rozhodovat u obecných soudů v České republice. Stěžovatelka i nezletilý získali v prosinci roku 2020 občanství na základě dlouhodobého pobytu ve Spolkové republice Německo, kde pracuje jako oční lékařka a nezletilý navštěvuje předškolní zařízení.
6. Stěžovatelka tvrdí, že okresní soud neopodstatněně a účelově rozdělil rozhodování do dvou samostatných řízení, uložil jí nepřiměřeně vysoké pokuty za nerespektování soudního rozhodnutí a napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná. Okresní soud nepřihlédl k tomu, že styk nezletilého s otcem se nemohl uskutečnit z objektivních důvodů, např. nemoci nezletilého a pandemické situace. Stěžovatelka tvrdí, že výše pokut je nepřiměřená (50 000 Kč, 42 000 Kč) a nesouhlasí s tím, že její příjmy jsou nadstandardní, přičemž nevzal v úvahu její životní náklady, které ve Spolkové republice Německo jsou vyšší. Obecné soudy nezohlednily, že je samoživitelkou, nepracuje na plný úvazek jako lékařka a otec nehradí výživné stanovené místně příslušným OSPOD ve Spolkové republice Německo, ale podle rozhodnutí obecného soudu v České republiky. Dále poukázala na charakter uložených pokut, které jsou pouze sankcí vůči osobě stěžovatelky; argumentovala nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 , ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 , dle nichž mají být pokuty uloženy za účelem vynucení splnění soudem uložené povinnosti a ne sankcionování povinného za dobrovolné nesplnění uložené povinnosti. Dále tvrdila, že obecné soudy nevzaly v úvahu liknavé chování otce, pro které neproběhla řada styků s nezletilým, ale otce žádným způsobem soudy nepostihly.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že okresní soud ani krajský soud nejednaly v nejlepším zájmu nezletilého, své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, čímž porušily její práva na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného života. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí pro rozpor s ústavním pořádkem, principy ústavního práva a závaznými mezinárodními lidskoprávními smlouvami.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s nařízeným výkonem rozhodnutí o úpravě styku nezletilého P. s otcem a uloženými pokutami za řádně neuskutečněný styk nezletilého s otcem dle vykonavatelného soudního rozhodnutí.
11. Z § 251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že výkon rozhodnutí lze nařídit tehdy, nesplní-li povinný dobrovolně, co je mu uloženo vykonatelným rozhodnutím. Podle § 502 odst. 1 zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"), platí, že soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním, anebo rozhodnutí o navrácení dítěte.
Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí a uložení exekuční pokuty při neplnění upraveného styku jsou upraveny podústavním právem, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně zasahovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
12. Pokuta ukládaná podle § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních je nástrojem negativní motivace, který slouží pro vyvarování se opakování porušení povinnosti do budoucna [srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 2731/08 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V nyní posuzované věci je touto povinností stěžovatelky zejména nezletilého na styk připravit, při styku spolupracovat a styku nebránit. Právě bránění ve styku bylo důvodem uložení pokut stěžovatelce.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že výše uložených pokut je zásadně v kognici obecných soudů, přičemž související nejlepší zájem dítěte je třeba posuzovat i v kontextu zájmu jiných osob, zejména pak druhého rodiče, který podle čl. 32 Listiny má rovněž právo pečovat o své dítě. Nejlepší zájem dítěte není spojen s promítnutím subjektivního přesvědčení o nejlepším řešení věci, nýbrž s garancí základních práv dětí [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14
(N 236/75 SbNU 629)]. Mezi tato práva patří jak právo na péči vlastním rodičem (srov. čl. 18 Úmluvy o právech dítěte), tak i právo na identitu a zachování rodinných vazeb (srov. zejména body č. 52 a násl. obecného komentáře Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14).
13. Ústavní soud přisvědčil závěrům krajského soudu, který po zhodnocení provedeného dokazování shledal, že okresní soud provedl obsáhlé a velmi podrobné dokazování k jednotlivým termínům styku, které se dle otce neuskutečnily. V této souvislosti umožnil oběma rodičům, aby se k jednotlivým stykům podrobně vyjádřili, provedl i důkazy, které rodiče předložili. Poté dospěl ke správným skutkovým závěrům ohledně průběhu jednotlivých styků a dále odkázal na pečlivé a vyčerpávající odůvodnění, které ani stěžovatelka nezpochybnila.
Krajský soud konstatoval, že mezi rodiči panují velmi špatné vztahy, rodiče nejsou schopni ani v zájmu nezletilého smysluplně vzájemně komunikovat. Stěžovatelka se snaží nezletilého syna izolovat od otce, či do styku s otcem zasahovat, a to přesto, že byla opakovaně poučena o tom, že je povinna styky nezletilému s otcem umožňovat, a to bez své osobní účasti u nich. Chování stěžovatelky je v rozporu se zájmy nezletilého, který má právo se stýkat s otcem a má právo znát i svoji širší rodinu ze strany otce, přičemž snaha soudu i orgánu sociálně právní ochrany dítěte nevedla k nápravě; proto obecné soudy musely zvolit důraznější prostředek, a tím je ukládání pokut.
Krajský soud shledal výši pokut jako přiměřenou, a to jak s ohledem na množství problémových styků tak i vzhledem k majetkové situaci stěžovatelky.
14. Námitku nepříslušnosti obecných soudů České republiky Ústavní soud neshledal důvodnou. Okresní soud (usnesení ze dne 7. 7. 2021, bod č. 76) i krajský soud se námitkou zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. V této otázce okresní soud vychází z původního usnesení ze dne 17. 12. 2019 č. j. 99 Nc 5201/2016-1568, zejména ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2020 č. j. 11 Co 15/2020. Krajský soud zde vychází z čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č.2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, kdy soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti dítěte, tedy k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.
Příslušností se v tomto nařízení míní pravomoc soudu v dané zemi věc projednat, místní a věcná příslušnost soudu se pak řídí vnitrostátními pravidly státu pobytu dítěte. Krajský soud v usnesení ze dne 14. 2. 2021 bodě 18 odůvodnění vyložil, proč nedospěl k odlišným závěrům a neshledal důvod pro postup podle čl. 15 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003.
15. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu o uložení pokut okresním soudem stěžovatelce je dostatečně odůvodněno a jde o rozhodnutí zákonné. Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatelky takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jejích ústavně zaručených práv, když argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu neshledal případnou.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2022
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu