Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Erika Gorola, zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č.j. 14 To 636/2013-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozhodl dne 11. 11. 2013 o návrhu státní zástupkyně na vzetí stěžovatele do vazby tak, že podle § 68 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodů uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu se stěžovatel bere do vazby (usnesení č.j. 33 Nt 1237/2013-9). Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - západ stížnost. Dne 15. 1. 2014 vydal Krajský soud v Praze pod č.j. 14 To 636/2013-27 usnesení, kterým se podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu ruší stížností napadené rozhodnutí, č.j. 33 Nt 1237/2013-9, a znovu se rozhoduje tak, že podle § 68 odst. 1 trestního řádu se z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu stěžovatel bere do vazby.
Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím, že v posuzované věci Krajský soud v Praze rozhodl tak, že shledal existenci vazebních důvodů, avšak rozdílných od těch, které shledal nalézací soud, odňal stěžovateli reálnou a efektivní možnost obrany, spočívající v jeho oprávnění skutkově i právně argumentovat ve vztahu k důvodům vazby označeným odvolacím soudem v jeho rozhodnutí a tím porušil jeho základní práva plynoucí z čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel nemohl podrobit názor rozhodujícího soudu přezkumu na základě stížnosti, čímž byla dle jeho názoru v podstatě porušena zásada dvojinstančního řízení, v důsledku čehož došlo uvedeným postupem k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k samotným důvodům vazby pak stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky neuvádí.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Jelikož z textu zákona je zřejmé, že stížnost proti usnesení soudu je přípustná pouze pokud tento rozhoduje v prvním stupni, nemůže být v daném případě stížnost přípustná proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který ve stěžovatelově případě rozhodoval ke stížnosti státního zástupce jako soud druhostupňový (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tvo 24/2002 ze dne 22. 4. 2002 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tvo 73/2002 ze dne 31. 10. 2002). Dikce zákona je tedy v tomto případě zcela jednoznačná a Krajský soud v Praze postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a dodržel tak zákonem stanovený procesní postup.
K jiné situaci (a k možnému zásahu do práv stěžovatele) by došlo tehdy, pokud by v konkrétním případě zákonné ustanovení připouštělo dvojí výklad a zákonná podmínka přípustnosti opravného prostředku by byla vyložena natolik omezujícím způsobem, který by znamenal zásah do ústavně zaručených práv účastníka řízení. Tam kde zákonné ustanovení připouští dvojí výklad, je totiž v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci co nejvíce souladný s ústavním pořádkem.
Tak tomu bylo například v případě, o kterém Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. IV. ÚS 613/01 ze dne 7. 4. 2003, kde proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu, coby soudu prvostupňového, podal stěžovatel odvolání, součástí kterého byla žádost o propuštění z vazby na svobodu. Tuto žádost vrchní soud usnesením zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Nejvyššímu soudu, ten ji však zamítl jako nepřípustnou. Zde Ústavní soud dovodil, že usnesení vrchního soudu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění na svobodu, bylo rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci odlišném) základu, které se spravuje vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde je ze zákona přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, ve kterém stupni obecného soudu bylo přijato (s výjimkou případu, kdy by k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem).
V případě stěžovatele však zákonné ustanovení dvojí výklad nepřipouští, když je zřejmé, že Krajský soud v Praze rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby na základě stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Praha - západ o vzetí stěžovatele do vazby jako soud druhostupňový (přímo z podnětu podané stížnosti proti rozhodnutí o vazbě) a nebyl tak současně dán žádný důvod pro to, aby přebíral úlohu orgánu prvního stupně.
Nad rámec uvedené argumentace pak Ústavní soud uvádí, že orgány činné v trestním řízení jsou podle § 71 trestního řádu povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z opatření uvedených v § 73 trestního řádu a § 73a trestního řádu. Obviněný má také kdykoliv po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby právo žádat o propuštění z vazby, přičemž o takové žádosti musí být rozhodnuto bez zbytečného odkladu (§ 71a trestního řádu).
Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2014
Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu