Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti JR Invest s. r. o., IČ: 49607324, se sídlem Českobratrská 18, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, právně zastoupené JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem AK se sídlem Kosmova 20/961, 702 40 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004 č. j. 7 Cm 91/2000-58, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2005 č. j. 4 Cmo 427/2004-72, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť se jedná o lhůtu kogentní.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004 č. j. 7 Cm 91/2000-58 bylo jako opožděné odmítnuto odvolání žalované JR Invest s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2002 č. j. 7 Cm 91/2000-35, kterým soud uložil žalované zaplatit žalobkyni Union bance, a. s. "v likvidaci" částku 2 554 766,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 102 192,- Kč. Dále bylo uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 10. 2005 č. j. 4 Cmo 427/2004-72 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V uvedeném usnesení Vrchní soud v Olomouci účastníky řízení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu poučil, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadla žalovaná i přes výše uvedené poučení soudu dovoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 4. 2006 č. j. 7 Cm 91/2000-86 jako opožděné odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 6. 2006 č. j. 4 Cmo 300/2006-97 usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2006 č. j. 7 Cm 91/2000-86 potvrdil a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého usnesení se Vrchní soud v Olomouci zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání, tedy otázkou, zda poučení uvedené v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu bylo správné, nebo zda bylo na místě použití ust. § 240 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že poučení uvedené v potvrzujícím usnesení vrchního soudu, že dovolání proti tomuto usnesení není přípustné, je správné. Z tohoto důvodu podle odvolacího soudu nelze v posuzované věci aplikovat ust. § 240 odst. 3 o.
s. ř., a protože dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalovaná podala po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř., podala je opožděně. Z tohoto důvodu je odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo opožděně podané dovolání žalované odmítnuto, věcně správné a proto bylo odvolacím soudem potvrzeno.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004 č. j. 7 Cm 91/2000-58 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2005 č. j. 4 Cmo 427/2004-72 a domáhala se zrušení těchto rozhodnutí s poukazem porušení čl. 90 Ústavy ČR a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval, bylo v předmětné věci odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 10. 2005 č. j. 4 Cmo 427/2004-72. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak začala běžet od doručení tohoto rozhodnutí. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2005 č. j. 4 Cmo 427/2004-72 bylo právnímu zástupci stěžovatelky JUDr. Richardu Mencnerovi doručeno dne 7. 11. 2005 (č. l. 72 spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 91/2000). Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, která byla předána k poštovní přepravě dne 24. 9. 2006, byla podána opožděně.
Dle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Při shrnutí výše uvedeného soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. listopadu 2006
JUDr. Jan Musil v. r. soudce zpravodaj