Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, č. j. 28 Cdo 3655/2023-644, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023 č. j. 16 Co 329/2022-596, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
1. V této věci je zásadní otázka, zda Nejvyšší soud správně posoudil naplnění požadavků přípustnosti stěžovatelova dovolání. Ústavní soud se tak zaměřil předně na procesní stránku věci. Následující rekapitulace předchozího průběhu řízení proto shrnuje významné okolnosti vztahující se k této otázce. Podrobnější shrnutí předchozího řízení lze nalézt v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupném na https://nsoud.cz.
2. Postačí uvést, že stěžovatel žaloval vedlejšího účastníka o zaplacení částky 366 026 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které získal na úkor stěžovatele užíváním jeho pozemků. Na vymezených pozemcích stěžovatele se totiž nachází místní komunikace třetí třídy. Vedlejší účastník však za užívání těchto pozemků stěžovateli neplatí. Žalovaná částka měla představovat bezdůvodné obohacení za dobu od 1. 4. 2014 do 30. 9. 2016.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ve věci rozhodoval podruhé, jeho první rozsudek zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Ve druhém rozsudku ze dne 31. 5. 2022 č. j. 5 C 212/2016-472 žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud napadeným rozsudkem ze dne 8. 6. 2023 č. j. 16 Co 329/2022-596 rozsudek obvodního soudu ohledně částky 223 735 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně zbývající částky 142 291 Kč s příslušenstvím rozsudek změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II - IV).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 10. 1. 2024 č. j. 28 Cdo 3655/2023-644 odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení.
5. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou. V dovolání namítl, že rozsudek městského soudu se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i rozhodovací praxe samotného městského soudu. Na výtku stran odchýlení se od praxe dovolacího soudu však Nejvyšší soud odpověděl lakonicky s tím, že odkazovaná rozhodnutí řeší problematiku hodnocení důkazu znaleckým posudkem za zcela nesouměřitelných okolností. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a považuje jej za nedostatečně odůvodněný. Na výtku týkající se odklonu od rozhodování samotného městského soudu navíc Nejvyšší soud nereagoval vůbec.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti části výroku I městského soudu, kterým soud potvrdil rozsudek obvodního osudu co do částky 223 735 Kč s příslušenstvím podána někým zjevně neoprávněným, neboť zde městský soud rozhodl ve prospěch stěžovatele a tento výrok tedy nemohl nijak zasáhnout do jeho práv.
7. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. Stěžovatel nesouhlasí s postupem a závěry Nejvyššího soudu, který jeho dovolání prohlásil za nepřípustné (ve smyslu § 237 o. s. ř.) a odmítl jej (podle § 243c odst. 1 o. s. ř.). Dospěl totiž k závěru, že při řešení stěžovatelem položených otázek se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
10. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není třetí instancí v systému obecné justice. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 455/18 , bod 6 či ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 3181/23 , body 10-11).
11. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud při řešení vymezené otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje.
Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. např. nález ze dne 11.
2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18
(N 23/98 SbNU 299), bod 21]. Přípustnost lze vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
12. Stěžovatel jako předpoklad přípustnosti dovolání uvedl, že při řešení právní otázky se městský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předestřel přitom tři právní otázky: 1) zda "odvolacímu soudu přísluší hodnotit, zda je vzorek smluv použití znalcem v jeho znaleckém posudku vhodný pro správně vyhotovený znalecký posudek", 2) zda "může odvolací soud dát přednost jednomu znaleckému posudku stojícímu svým závěrem proti shodnému názoru tří jiných znaleckých posudků" a 3) zda "může odvolací soud pominout názory tří znaleckých posudků jednotně sdělujících, že metodika jiného znaleckého posudku je špatně."
13. Nejvyšší soud shrnul dosavadní rozhodovací praxi týkající se majetkového vyjádření prospěchu, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení za užívání věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu. Pro účely právního posouzení věci, kterým je určení výše náhrady, odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž je rozhodný předně prospěch nabytý obohaceným a nikoli újma ochuzeného. Při hodnocení důkazů znaleckými posudky, které byly před obecnými soudy provedeny, tak podle názoru Nejvyššího soudu měl být ve smyslu ustálené judikatury zohledněn fakt, že předmětné pozemky byly vedlejším účastníkem v rozhodném období užívány jako místní komunikace.
Odvolací soud těmto požadavkům ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyhověl. Ze čtyř předložených znaleckých posudků označil pouze čtvrtý vypracovaný znaleckou kanceláří Equity Solutions Appreisals, s. r. o., za ten, který splnil zadaný znalecký úkol, neboť zohlednil, že neexistuje transparentní srovnávací materiál vztahující se k nájmům identických pozemků a použil proto metodu simulovaného nájemného vycházející z kupních smluv, které již v době koupě žalovaným byly zastavěny místními komunikacemi.
Podrobně přitom rozebral (v bodech 28 až 32 rozsudku), že v případě tří znaleckých posudků předložených stěžovatelem znalci použili smlouvy o nájmech nesrovnatelných pozemků. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že při řešení stěžovatelem předestřených otázek se tak odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Připomněl přitom, že dovolací soud již obdobné skutkové okolnosti (u jiných pozemků ve vlastnictví stěžovatele) ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení posuzoval.
Dovolání založené na totožné argumentaci proti výsledkům znaleckého dokazování jako nepřípustné odmítl (usnesením ze dne 1. 6. 2022 č. j. 28 Cdo 970/2022-684) a Ústavní soud ústavní stížnost proti němu usnesením ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2038/22 shledal zjevně neopodstatněnou.
14. Ústavní soud přisvědčuje závěru dovolacího soudu, že společným jmenovatelem otázek předestřených stěžovatelem je nesouhlas s výstupem znaleckého dokazování. Městský soud opakoval dokazování nejen obsahem všech čtyř znaleckých posudků, ale i výpověďmi jejich zpracovatelů. Provedené dokazování byl povinen zhodnotit jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř. z hlediska přesvědčivosti, úplnosti, logického odůvodnění a koherence s ostatním provedeným dokazováním. Hodnocení znaleckých posudků odvolacím soudem v poměrech přítomné právní věci nebylo založeno na tom, že by se odvolací soud, jak se stěžovatel domnívá, pouštěl se znalci do polemiky nad odbornými závěry či použitou metodou znaleckého zkoumání, ale zaměřil se na otázku, zda jednotliví znalci v posudku splnili znalecký úkol.
Ústavní soud v jeho postupu žádné známky neústavnosti neshledal. Nepředstavuje ani odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelův odkaz na tři judikáty, které Nejvyšší soud považoval za nepřípadné s ohledem na odlišné okolnosti případu, Nejvyšší soud srozumitelně vypořádal (bod 22 usnesení). Sama skutečnost, že stěžovatel upřednostňuje závěry jiných znaleckých posudků, než jaký shledaly být relevantním obecné soudy, nevypovídá o dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
15. K druhé námitce týkající se nevypořádání námitky stěžovatele, že se městský soud odchýlil od své vlastní předchozí judikatury, Ústavní soud předně uvádí, že ve smyslu § 237 o. s. ř. při hodnocení předpokladů přípustnosti dovolání je předestřená právní otázka konfrontována s rozhodovací činností dovolacího soudu a je tvrzeno odchýlení se od této praxe (nikoli od praxe odvolacího soudu). Přesto se však Nejvyšší soud k tvrzenému porušení zásady "setrvati při rozhodnutém" (tzv. stare decisis) zabýval (v bodech 25 - 27 usnesení) a námitky stěžovatele přesvědčivě vypořádal.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou neoprávněnou a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu