Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., právně zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. března 2024 č. j. 24 Nc 1451/2024-10, za účasti Okresního soudu Praha - západ, jako účastníka řízení a S. P. a nezl. L. P. a nezl. O. P., v řízení o vydání předběžného opatření, zastoupených JUDr. Lilkou Horákovou, advokátkou, sídlem Drtinova 372/24, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 15. 3. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu Praha - západ, kterým bylo mimo jiné rozhodnuto o předběžném opatření spočívajícím v umístění nezletilých dětí stěžovatelky do péče Poradenského a krizového centra, p. o., a to na dobu tří měsíců.
2. Podle stěžovatelky je ústavní stížnost přípustná na základě § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a je podávána do jednoho roku od vydání napadeného usnesení Okresního soudu Praha - západ.
3. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.
Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procedurální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
5. V dané věci bylo napadeným usnesením rozhodnuto soudem prvního stupně, který stěžovatelku poučil o možnosti ve věci podat odvolání, které také dle záznamů na portálu infosoud bylo v zákonné lhůtě podáno.
6. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána (srov. k tomu shrnutí v komentářové literatuře Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.), jedná se o ústavní stížnost nepřípustnou.
7. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2024
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj