Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Kolpingovo dílo České republiky, z. s., sídlem Náměstí Republiky 286/22, Žďár nad Sázavou, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015 č. j. 33 Cdo 4629/2014-304, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2013 č. j. 28 Co 16/2011-276, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 11. května 2010 č. j. 6 C 23/2008-221 a proti usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. února 2011 č. j. 6 C 23/2008-256, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, jako účastníků řízení, a společnosti LEVEL Hlinsko, spol. s r. o., sídlem Nádražní 132, Hlinsko v Čechách, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. K věci stěžovatel uvedl, že se žalobce (sc. v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) žalobou domáhal po žalovaném (tj. po stěžovateli) i dalším žalovaném, který byl jeho statutárním orgánem, zaplacení částky 589 668 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 1. 2005 (ve znění dvou dodatků). O žalobě rozhodl Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2010 č. j. 6 C 23/2008-221 ve znění usnesení ze dne 23. 2. 2011 č. j. 6 C 23/2008-256 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici požadovanou částku, proti druhému žalovanému žalobu zamítl. Proti dvěma výrokům tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 28 Co 16/2011-276 tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu ohledně jeho povinnosti platit úroky, jinak rozsudek potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 33 Cdo 4629/2014-304 odmítnuto.
3. Odůvodnění porušených práv rozdělil stěžovatel do několika strukturovaných skupin.
4. Mezi procesněprávní důvody zařadil odepření spravedlnosti, přepjatý formalismus a nedostatek důvodů pro odmítnutí dovolání, dále neprovedené důkazy a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
5. Postupu Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání, vytýká, že jeho závěr vedoucí k odmítnutí je v extrémním očividném nesouladu s obsahem samotného dovolání, tedy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Uvádí, že na druhé straně dovolání specifikoval důvody a přípustnost dovolání a na páté straně je ještě více konkretizoval a výslovně uvedl dvě otázky, které doposud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny. Z jejich textu je patrné, že pouze nerozvedl důvody, pro které nesouhlasí s tím, jak odvolací soud věc po právní stránce posoudil, ale že dostatečným způsobem vymezil důvod přípustnosti dovolání, a nebyl tak dán zákonný důvod pro odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem.
6. Podle stěžovatele se soud prvního stupně nevypořádal s tím, že ve věci neprovedl stěžovatelem řádně navržené důkazy k prokázání nepodnikatelského charakteru vedlejšího účastníka (důkaz účetnictvím i znaleckým posudkem z oboru účetnictví), ale i k prokázání existence vad díla a hodnoty díla provedeného s vadami (důkaz znaleckým posudkem). Stěžovatel zastává názor, že soud v odůvodnění svého rozsudku měl jednoznačně uvést, proč předmětné důkazní návrhy nebyly soudem provedeny; s touto námitkou se nevypořádal ani odvolací soud. Z těchto důvodů je rozsudek soudu prvního stupně, ale i druhého stupně v této části nepřezkoumatelný, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Ke hmotněprávním důvodům porušení základních práv zařadil stěžovatel jednotnost pohledávky ze smluvní pokuty, výši vzájemných pohledávek na vrácení plnění ze zaniklé smlouvy o dílo a nepodnikatelský charakter stěžovatele.
8. Stěžovatel evidoval vůči vedlejší účastnici pohledávku v podobě smluvní pokuty ze dvou vad díla vycházející z jediné smlouvy o dílo. Odvolací soud posoudil smluvní pokutu z této jediné smlouvy jako dvě různé pohledávky vedlejšího účastníka proti stěžovateli (pozn. z předchozí věty vyplývá, že pohledávky měl stěžovatel vůči vedlejší účastnici), které mají samostatný právní základ. S tímto posouzením stěžovatel nesouhlasí, neboť jde o jedinou pohledávku vyplývající z vad jediného díla. Připomenul judikaturu Nejvyššího soudu o požadavcích na specifikaci započítávaných pohledávek a namítl, že on započítával proti pohledávce věřitele - vedlejší účastnice pouze jedinou svou pohledávku, a pouze eventuálně, pro případ dovození neplatného odstoupení od smlouvy o dílo soudem druhou pohledávku, tudíž nejde o případ, na který by mohla dopadat zmíněná judikatura. Podle jeho názoru se odvolací soud dopustil velmi extenzivního výkladu judikatury dovolacího soudu, pročež jím dovozené závěry hodnotí jako spočívající na nesprávném právním posouzení.
9. Stěžovatel se domnívá, že má vůči vedlejší účastnici konkrétně vyčíslenou pohledávku 1 312 627 Kč, která představuje zaplacenou cenu díla, a tuto pohledávku uplatnil k započtení. Odvolací soud však dovodil neplatnost tohoto právního úkonu z důvodu jeho neurčitosti, neboť pohledávka objednatele, který odstoupil od smlouvy o dílo, neexistuje v celé výši zaplacené ceny díla, ale existuje pouze ve výši, o kterou se objednatel obohatil dodáním vadného díla. Stěžovatel uvedl, že podle názoru odvolacího soudu se tedy ze zákona provádí jakýsi automatický zápočet pohledávky objednatele na vrácení zaplacené ceny díla na jedné straně, a pohledávky zhotovitele na zaplacení toho, oč se objednatel obohatil, na druhé straně; s tímto názorem stěžovatel nesouhlasí. Smluvní strana má podle stěžovatele právo na vrácení celé zaplacené ceny díla, naproti tomu protistrana má zase nárok na zaplacení všeho, oč se druhá smluvní strana obohatila. Tyto nároky lze kvalifikovaným způsobem započíst, avšak nelze tak činit "automaticky".
10. Posléze stěžovatel namítá, že soudy při své úvaze o hodnocení charakteru stěžovatele jako podnikatele vzaly v úvahu pouze některé části zákonné definice podnikání, nezkoumaly naplnění ziskovosti jeho činnosti. K tomu navrhly důkazy, které nebyly soudem provedeny. Nepodnikatelský charakter stěžovatele měl v daném případě ten význam, že se na něj vztahují ustanovení zákona o ochraně spotřebitele o nejdelší lhůtě 30 dnů pro odstranění spotřebitelem vytknutých vad. Protože vedlejší účastnice vady v uvedené lhůtě neodstranila, vznikl stěžovateli platně nárok na odstoupení od smlouvy o dílo.
11. K těmto námitkám stěžovatel dodává, že se jimi dovolací soud vůbec nezabýval, neboť jeho dovolání odmítl, ačkoliv k tomu nebyly dány zákonné důvody.
12. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
17. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 , N 148/46 SbNU 471).
18. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu a jeho postup přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Základem jeho argumentace je tvrzení o odepření spravedlnosti, o přepjatém formalismu a o nedostatku důvodů pro odmítnutí dovolání. Ústavní soud však v posuzovaném případě neshledává nic, co by mohlo představovat zásah do tohoto práva. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné stěžovatelovo dovolání a stručná reakce Nejvyššího soudu na část IV.
bod 1 a 2 dovolání. Aniž by Ústavní soud suploval hodnocení Nejvyššího soudu tak dodává, že odpověď na první z otázek označených za otázku zásadního právního významu je evidentní notorietou, když pro samostatnost smluvní pokuty je relevantní její vazba na porušení konkrétní právní povinnosti (v tomto případě na jednotlivé vady díla), nikoliv okolnost, že byly smluvní pokuty sjednány v jediné smlouvě o dílo; k odpovědi na druhou otázku ohledně výše bezdůvodného obohacení lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1067/2010 (tímto závěrem budiž vyjádřeno, že první ze dvou hmotněprávních námitek stěžovatele - viz body 8. a 9. - nemají ústavněprávní rozměr). V tomto punktu již Ústavní soud hodnotil význam stěžovatelových námitek proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu. Vytýká-li stěžovatel soudu prvního stupně neprovedení jím navržených důkazů, pak pomíjí, že okresní soud rozhodl, že další důkazy již prováděny nebudou, nejde tedy o tzv. neopomenutelné důkazy, protože z návrhu důkazních prostředků vyplývá, že nemohly ovlivnit právní závěry (tvrzený nepodnikatelský charakter stěžovatele, existence vad díla a hodnoty díla provedeného s vadami) s ohledem na hodnocení neplatnosti kompenzačních úkonů stěžovatele.
Také v této části proto Ústavní soud neshledal porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu