Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 28 Cdo 5024/2016-240, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2016 č. j. 57 Co 558/2015-174 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. července 2015 č. j. 117 C 43/2013-140, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Karla Manczala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 30, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") bylo v řízení o stěžovatelčině žalobě proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 5 988 Kč s příslušenstvím rozhodnuto, že se stěžovatelce podle § 138 odst. 1 o. s. ř. nepřiznává osvobození od soudních poplatků, neboť neprokázala své poměry (výrok I), že je nadále povinna zaplatit soudní poplatek (výrok II) a že její návrhy na ustanovení zástupce z řad advokátů podle § 30 odst. 1 o. s. ř. se zamítají (výrok III).
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které však Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením, směřovalo-li proti výroku II, odmítl jako nepřípustné [§ 218 písm. c) o. s. ř. ], ve zbývající části (tj. ve výroku I a III) usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
4. Proti usnesení okresního soudu i soudu krajského brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud však dovolací řízení zastavil podle § 243b a § 104 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Svůj postup odůvodnil tím, že řízení ve věci samé bylo podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno, rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci dne 23. 9. 2016 a dovolání nebylo podáno, takže se dané přezkumné řízení (včetně řízení o žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce pro dovolací řízení) stalo bezpředmětným.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v soudním řízení detailně popsala své majetkové poměry a že odvolací soud odkázal na jiná rozhodnutí, která již nejsou aktuální, přičemž namítla, že v řízení o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce doložila všechny podklady k osvědčení své nemajetnosti a že soud dospěl k závěru o jejich nevěrohodnosti, aniž by však prokázal, že by měla jiné příjmy, než uvedla. Dále stěžovatelka sdělila, že nemá žádné příjmy, vysvětlila, proč tomu tak je, a poukázala na to, že krajským soudem byl zjištěn její úpadek, přičemž namítla, že se obecné soudy řídily nesprávnými zjištěními.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy vadně posoudily otázku, zda splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků (a v návaznosti na to pro ustanovení zástupce z řad advokátů). Její námitky tedy směřují jen proti závěrům soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž stěžovatelka zcela pominula, že se Nejvyšší soud danou otázkou vůbec věcně nezabýval, a to z důvodu, že řízení ve věci samé již bylo pravomocně ukončeno (a nebylo zahájeno dovolací řízení), takže vedení dalšího, tj. přezkumného řízení (a řízení o ustanovení zástupce pro dovolací řízení), ztratilo smysl. Jestliže stěžovatelka v tomto směru žádnou ústavně relevantní oponenturu vůči závěrům Nejvyššího soudu nevznesla, není Ústavnímu soudu zřejmé, jakého pochybení se měl Nejvyšší soud dopustit, a tedy ani z jakého důvodu by (Ústavní soud) měl podrobit usnesení soudů nižších stupňů ústavněprávnímu přezkumu.
9. Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu