Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené Mgr. Přemyslem Drvotou, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 8 To 281/2023-329, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 10. 2023, č. j. 2 T 57/2023 - 309, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka - která byla stranou předchozího trestního řízení v postavení poškozené - obsáhle rekapituluje průběh tohoto řízení a argumentuje, že jeho výsledek je rozporný s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vymezující rozsah pozitivních povinností ve smyslu čl. 3 Úmluvy.
3. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále i jen "městský soud") zamítl odvolání poškozené stěžovatelky proti v záhlaví označenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, a to do chybějícího výroku o náhradě škody. Městský soud konstatoval, že rozsudek může odvoláním napadnout poškozený jen tehdy, uplatnil-li nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy [§ 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Stěžovatelka však takový nárok neuplatnila, jelikož do okamžiku zahájení hlavního líčení neuvedla žádnou konkrétní částku, se kterou by se do adhezního řízení připojila.
4. Klíčovým argumentem ústavní stížnosti je to, že orgány činné v trestním řízení údajně setrvale odmítaly zadat vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví (odvětví klinická psychologie, psychiatrie) k posouzení možných trvalých následků u posttraumatického stresového syndromu, způsobených trestným činem. Ve věci sice byly vypracovány dva znalecké posudky, avšak již v roce 2022 (hlavní líčení se přitom konalo až dne 5. 10. 2023), přičemž jejich závěrem mj. bylo, že stav stěžovatelky zřejmě nebude stabilizován ani po skončení trestního řízení a že k trvalým následkům se na začátku roku 2022 nebylo možno vyjádřit, neboť tak lze učinit nedříve až po jednom roce od trestného činu.
5. Stěžovatelka požádala dne 10. 10. 2023 znalce PhDr. Karla Netíka, CSc. o vypracování znaleckého posudku a poskytla mu spisovou dokumentaci z trestního řízení. Psychologické vyšetření stěžovatelky se uskutečnilo dne 14. 11. 2023, psychiatrické dne 26. 1. 2024. Znalecký posudek byl vypracován dne 15. 2. 2024. Potvrdil trvání posttraumatické stresové poruchy u stěžovatelky i trvalé následky, které má (a bude mít) trestný čin na její život. Stěžovatelka zdůraznila, že za této situace neuplatnila svůj nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy včetně uvedení konkrétní částky proto, že k jejímu vyčíslení neměla dostatečné podklady (tj. zejména znalecký posudek, z něhož by bylo možno konkrétní částku dovodit).
6. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí s východisky ústavní stížnosti, jež plynou zejména z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"). Na tuto rozhodovací praxi ESLP ostatně Ústavní soud navázal i ve vlastní nálezové judikatuře (kterou stěžovatelka rovněž cituje). Specificky ve vztahu k požadavku důkladnosti a dostatečnosti účinného vyšetřování (zde ve smyslu čl. 3 Úmluvy) již dříve konstatoval, že orgány činné v trestním řízení musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu a závěry vyšetřování musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 207/97 SbNU 222)]. Kritérium důkladnosti a dostatečnosti se uplatňuje i tehdy, jsou-li poznatky získávány prostřednictvím znalců (znaleckých posudků).
10. Jde-li o vztah mezi adhezním řízením a řízením občanskoprávním, konstatoval Ústavní soud již dříve (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2620/21 ze dne 7. 3. 2022), že jeho možnost kasačně zasahovat do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Většinu pochybení v adhezním řízení lze totiž následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Důvod k zásahu Ústavního soudu je však dán tehdy, nelze-li pochybení trestních soudů již napravit v občanskoprávním řízení, a dále například tehdy, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo odůvodnění tohoto rozhodnutí je provedeno způsobem, který porušuje substantivní základní práva účastníků - například je-li založeno na rasové diskriminaci. Dalším důvodem pro zásah Ústavního soudu jsou případy, kdy je přiznaná náhrada nemajetkové újmy excesivně nízká. Odhlédnout podle judikatury Ústavního soudu nelze ani od skutečnosti, že přiznávání excesivně nízkých, nebo dokonce vůbec žádných náhrad újmy poškozeným v trestním řízení je způsobilé vyvolat u nich pocit bezpráví a vznik druhotné újmy (odst. 24 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2620/21 ). V občanském soudním řízení by totiž poškození museli znovu prokazovat oprávněnost svého nároku, což pro ně může znamenat i opětovnou konfrontaci s nepříjemnými či traumatickými zážitky z doby, kdy se stali obětí trestného činu. Takové důsledky jsou o to více nežádoucí u zvlášť zranitelných obětí (§ 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů).
11. V případě stěžovatelky by proto bylo možné - jak ostatně sama tvrdí - vzít v úvahu právě její postavení jako zranitelné oběti trestného činu a riziko (další) sekundární viktimizace. Tyto faktory by mohly odůvodňovat extenzivnější rozhodování o náhradě škody či nemajetkové újmy v adhezním řízení a naopak zdrženlivost, pokud jde o potenciální odkázání na občanskoprávní řízení. Mohl by je vzít v úvahu jak sám trestní soud, tak v rámci případného přezkumu následně i Ústavní soud.
12. Nelze však přehlédnout, že v nyní posuzované věci se argumentace stěžovatelky míjí s (procesní) podstatou věci. To, že v adhezním řízení nebylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu škody, lze totiž přičítat pouze jejímu postupu, resp. postupu jejího zmocněnce, který nárok řádně neuplatnil. Stěžovatelka přitom byla opakovaně poučena o tom, že nárok musí být uplatněn včetně vyčíslení konkrétní částky. Jedná se ostatně o explicitní zákonný požadavek (srov. § 43 odst. 3 a § 206 odst. 2 trestního řádu), který Ústavní soud považuje za racionální a ústavně konformní (zjevně vhodně, nezbytně a proporcionálně totiž sleduje cíl rychlosti a efektivity trestního řízení).
13. Věc (resp. např. výše nemajetkové újmy) se ovšem může skutkově vyvíjet, a to i v průběhu trestního řízení a po jeho skončení. To však samo o sobě neznamená, že by požadavek na vyčíslení konkrétní výše nároku byl excesivní. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017 (N 35/84 SbNU 401), poškození mohou příslušné nároky uplatnit, avšak pouze do doby zahájení dokazování v hlavním líčení. Z hlediska účelu citovaných ustanovení (§ 43 odst. 3 a § 206 odst. 2 trestního řádu) lze přitom dovodit, že tím má být postaveno najisto z hlediska důkazního řízení před soudem, o čem kromě rozhodování o vině, popř. o trestu za trestné jednání bude ještě v soudním řízení rozhodováno. Uvedené pravidlo přiměřeně reaguje na běžně se vyvíjející případy, a proto nelze z hlediska ochrany ústavních procesních práv hovořit o jeho apriorní protiústavnosti.
14. To, že některé aspekty nároku prozatím nebylo možné přesně vyčíslit, nic neměnilo na nutnosti - pokud stěžovatelka skutečně hodlala být účastnicí adhezního řízení - nárok na náhradu škody uplatnit. K tomu ovšem mohlo dojít pouze tak, že by uplatnila nárok v určité konkrétní výši. Specifikum postavení poškozené v rámci trestního řízení oproti řízení občanskoprávnímu spočívá ostatně mimo jiné v tom, že nehradí soudní poplatek a (případné) uplatnění příliš vysokého nároku by pro ni nemohlo mít žádné negativní důsledky. Pokud tedy stěžovatelka tvrdila, že kromě následků zachycených v prvních dvou znaleckých posudcích trpěla i závažnými dlouhodobými psychickými následky, měla uplatnit nárok ve výši, kterou považovala za odpovídající jejich závažnosti. Nebyla přitom povinna nijak blíže propočítávat, jakým způsobem ke konkrétní částce dospěla. K tomu ostatně srov. mutatis mudandis nález sp. zn. IV. ÚS 2338/18 ze dne 28. 5. 2019 (N 98/94 SbNU 209): "jde-li o vylíčení toho, ‚jakým způsobem dospěl stěžovatel k výši požadovaného zadostiučinění', je v této otázce třeba souhlasit se stěžovatelem, že ten žádným způsobem nemusí propočítávat anebo jakkoliv líčit, z jakého důvodu si cení svých osobnostních práv právě tak, jak uvádí v petitu.
15. I pokud se zmocněnec stěžovatelky skutečně obával, jak nyní stěžovatelka tvrdí v ústavní stížnosti, že uplatnění nároku v "odhadované" (zcela přesně nepodložené) výši by vedlo k prakticky automatickému odkázání na občanskoprávní řízení, měl nárok v konkrétní výši uplatnit. Věcné argumenty, které nyní - bohužel z naznačených procesních důvodů již mimoběžně - obsahuje ústavní stížnost (srov. ostatně i shora odst. 10. a 11. tohoto usnesení), by totiž mohly být proti případnému výroku o odkázání na občanskoprávní řízení řádně uplatněny.
16. Postup zmocněnce stěžovatelky byl za této situace jen obtížně pochopitelný - a jen tomuto postupu lze přičítat výsledek řízení, proti němuž stěžovatelka nyní brojí. Městský soud v Praze, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno v důsledku neaktivity zmocněnce (ve smyslu řádného neuplatnění nároku) proto skutečně neměl jinou možnost než rozhodnout způsobem uvedeným ve výroku napadeného usnesení. Stěžovatelka tak v důsledku neuplatnění nároku vskutku nebyla osobou oprávněnou k podání odvolání podle § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu.
17. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu