Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Ullmanna, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Hellichova 458/1, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 26 Cdo 3222/2023-120, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 36 Co 121/2023-104 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. října 2022 č. j. 23 C 57/2022-62, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Správy železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel (žalobce) se proti vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal změny závazkového vztahu ve smyslu § 1764 až § 1766 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), z důvodu vychýlení rovnováhy mezi stranami závazkového vztahu v důsledku opatření proti pandemii viru Covid-19. Stěžovatel požadoval, aby původně smlouva o podnájmu (nyní nájemní smlouva) nebytových prostor uzavřená na dobu určitou (od 1. 7. 2007 do 30. 6. 2022) byla prodloužena o 5 let, tj. do 30. 6. 2027, neboť stěžovatel nemohl předmět nájmu (prostory restaurace) v průběhu trvání opatření proti šíření Covidu-19 plnohodnotně užívat.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 10. 2022 č. j. 23 C 57/2022-62 žalobu na prodloužení nájemní smlouvy zamítl. Důvody pro zamítnutí žaloby spatřoval v tom, že stěžovatel neuplatnil právo na obnovené jednání ve lhůtě stanovené v § 1766 odst. 2 obč. zák., dále se mu nepodařilo prokázat, že došlo k podstatné změně okolností takové intenzity, aby soud mohl zasahovat do smluvních vztahů a tyto nahrazovat nebo měnit a konečně nepominul ani skutečnost, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a tato doba již uplynula a bylo na vůli smluvních stran, aby případně dohodly další pronájem.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2023 č. j. 36 Co 121/2023-104 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Zcela se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel svůj nárok uplatnil opožděně, čímž došlo k jeho prekluzi (první právní názor). Konstatoval, že usnesení vlády ze dne 20. 10. 2021 č. 915, k mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým se mění mimořádné opatření, kterým se stanovuje omezení maloobchodního prodeje zboží a služeb a poskytování služeb (dále jen "usnesení vlády č. 915"), nemohlo pro stěžovatele představovat nepředvídatelnou změnu, když v průběhu předchozího roku a půl byla v platnosti opatření proti šíření Covidu-19, která podnikání znemožňovala v daleko větším rozsahu. Současně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro změnu závazku podle § 1766 obč. zák., neboť smluvní vztah uzavřený na dobu určitou v mezidobí zanikl uplynutím sjednané doby a ani netrvají nepředvídatelné změny, které měly být důvodem pro úpravu smluvních podmínek (druhý právní názor).
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2023 č. j. 26 Cdo 3222/2023-120 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel nastolenými otázkami zpochybnil pouze správnost prvního právního názoru týkajícího se prekluze uplatněného nároku, správnost druhého právního názoru o nemožnosti aplikace § 1766 obč. zák. na zaniklý smluvní vztah nijak nenapadl. V tomto směru dovolání neobsahovalo žádnou argumentaci (dovolací důvod). Spočívalo-li rozhodnutí městského soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstála samostatně (vedla k zamítnutí, či naopak k vyhovění žaloby), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno [popř. některá z těchto otázek nesplňovala předpoklady vymezené v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], nebylo dovolání (jako celek) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže.
6. Stěžovatel nejprve shrnuje podstatu dosavadního průběhu řízení. Vyslovuje přesvědčení, že byly splněny předpoklady pro aplikaci § 1765 a § 1766 obč. zák., neboť v souvislosti s přijatými opatřeními proti šíření Covidu-19 nastal hrubý nepoměr v právech a povinnostech smluvních stran. Odůvodnění rozhodnutí městského soudu jde podle stěžovatele proti smyslu a účelu zákona, neboť úspěšné uplatnění práva podle § 1765 obč. zák. omezuje jen na případy, kdy smluvní vztah trvá a dosud nezanikl. Dále polemizuje se závěrem o uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v § 1766 odst. 2 obč. zák. Podle stěžovatele není pro posouzení lhůty podstatný vznik mimořádné události, ale až její dopady a důsledky. Městskému soudu vytýká, že dopady vládních opatření zhodnotil neúplně bez znalosti podnikatelského prostředí. Nejvyšší soud postupoval nesprávně, když zaměnil závadnou poznámku městského soudu o tom, že smluvní vztah uzavřený na dobu určitou v mezidobí zanikl uplynutím sjednané doby, za právní odůvodnění, na němž mělo být rozhodnutí městského soudu postaveno. Podle stěžovatele byla žaloba podána včas, ještě v době, kdy nájemní vztah trval. Občanský zákoník neobsahuje podmínku, aby změna okolností a současně smluvní vztah trval až do doby konečného rozhodnutí ve věci samé. V rozhodnutích obecných soudů spatřuje extrémní vybočení ze standardů, které jsou pro zjišťování skutkového stavu a právní posouzení základní. Nesouhlasí se závěrem, že usnesením vlády č. 915 nedošlo k podstatné změně okolností a založení významné nerovnováhy. Obvodnímu soudu konečně vytýká, že neumožnil stěžovateli provést důkazy k prokázání jeho tvrzení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se zamítnutím jeho žaloby na změnu (prodloužení) nájemního vztahu z důvodu vzniku hrubého nepoměru v právech a povinnostech smluvních stran. Městskému soudu vytýká, že neumožnil změnu závazkové vztahu, neboť ten v mezidobí zanikl uplynutím doby. Tuto námitku Ústavní soud nesdílí. I podle mínění Ústavního soudu nelze autoritativně nahrazovat závazkový vztah, který v době rozhodování již neexistuje (zanikl uplynutím doby), vztahem novým. Takový přístup by znamenal nepřípustný zásah do autonomie vůle smluvních stran. Stejně tak lze přitakat závěru městského soudu, že usnesení vlády č. 915 nemohlo pro stěžovatele představovat nepředvídatelnou okolnost v době, kdy opatření proti šíření Covidu-19, která mj. omezovala provozovatele restauračních zařízení, byla v nějaké podobě v platnosti více než jeden a půl roku. Nadto nelze přehlédnout, že podmínkou pro vyhovění požadavku na změnu závazkového vztahu podle § 1765 odst. 1, resp. § 1766 odst. 1 obč. zák. je, že tato změna trvá a práva a povinnosti stran nadále zatěžuje. V době rozhodování obvodního soudu však již žádná opatření proti šíření Covidu-19 neplatila.
10. Stěžovatel dále namítal, že Nejvyšší soud nesprávně zaměnil právně nevýznamnou poznámku městského soudu nemající oporu v zákoně ohledně zániku smluvního vztahu uplynutím doby a neexistence nepředvídatelných změn s právním odůvodněním, na němž mělo být rozhodnutí městského soudu skutečně postaveno. K tomu Ústavní soud podotýká, že právní závěr o tom, že pokud v době rozhodování soudu již právní vztah (nájem na dobu určitou) zanikl, není možné jej autoritativně jakkoliv narovnávat, měnit nebo nahrazovat, představuje zcela relevantní právní argument, na němž bylo zamítavé rozhodnutí městského soudu postaveno. Z uvedeného důvodu tak nelze mít ani žádné výhrady proti postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel se vymezil pouze proti jednomu ze dvou názorů, na nichž spočíval rozsudek městského soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení srozumitelně a s odkazem na svou judikaturu objasnil, že pokud rozhodnutí, jímž městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Tato situace nastala právě v případě stěžovatele. V posuzované věci založil městský soud své rozhodnutí na dvou důvodech. Jednak shledal, že stěžovatel svůj nárok uplatnil opožděně, čímž došlo k jeho prekluzi (první právní názor), jednak dovodil, že smluvní vztah uzavřený na dobu určitou v mezidobí zanikl uplynutím sjednané doby a ani netrvají nepředvídatelné změny (druhý právní názor). Stěžovatel však dovoláním relevantně zpochybnil pouze první důvod (první právní názor), přičemž ve vztahu k druhému důvodu (právnímu názoru) nijak nevymezil přípustnost ani důvod dovolání, pročež muselo být jeho dovolání odmítnuto.
11. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu