Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele SUR, společnost pro územní rozvoj a. s., IČ 47676531, se sídlem Ostrava-Kunčičky, Pernerova 17, zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem 602 00 Brno, Gorkého 11, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2006 č. j. 28 Cdo 784/2006-254 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2005 č. j. 20 Co 376/2005-231, takto : Návrh se odmítá .
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 listiny základních práv a svobod. Uvedl, že soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu, když nevyhověly žalobě směřující proti osobě, které bylo plněno a tato jednala "šikanosně", nezabývaly se tím, zda předmětnou věc nelze posuzovat jinak - např. jako žalobu z bezdůvodného obohacení, neposkytly mu poučení dle § 181a občanského soudního řádu (má jít zřejmě o § 118a občanského soudního řádu), konečně ani jejich rozhodnutí neobsahují náležitosti dle § 157 občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh zjevně neopodstatněný usnesením odmítne, k odmítnutí návrhu je dán důvod i tehdy, je-li podán po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a), § 72 odst. 3, 4 a § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 7 C 45/2004 a stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, zásah do práv, jak stěžovatel v návrhu proti tomuto rozhodnutí o dovolání namítal, shledán nebyl. Nejvyšší soud opodstatněně a s poukazem na svou ustálenou judikaturu konstatoval, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu nelze pro přípustnost dovolání spojovat s § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tj. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když stěžovatel v dovolání takovou právní otázku nevymezil. Proto pak nemohl přihlížet ani k té části dovolání, která brojila proti tvrzené neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů, na základě nichž odvolací soud věc posoudil. Pro výše uvedené byl návrh napadající usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnut.
V části směřující proti rozsudku soudu II. stupně Ústavní soud konstatuje, že dovolání stěžovatele nebylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, pročež na běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu ze dne 12. 10. 2005 nedopadá ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jelikož z uvedených důvodů nelze při posouzení dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti vycházet ze dne doručení rozhodnutí o odmítnutí dovolání, tj. ze dne 24. 8. 2006, byl návrh shledán a odmítnut jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené [§ 43 odst. 2 písm. a), § 72 odst. 3 a § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2006