Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Novotného, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2012 č. j. 14 Co 260/2012-675, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ve smyslu jím uvedeného zákonného ustanovení "vyslovil stanovisko" formulované pod body 3) a 4) návrhu.
Další část námitek stěžovatele směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, jímž stěžovateli (v procesním postavení vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně Ing. Barbary Kočí) soud uložil povinnost zaplatit žalovanému MVDr. Dušanu Kočímu na náhradu nákladů řízení částku 32 652,- Kč. Tímto rozhodnutím došlo, podle názoru stěžovatele, k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť soud tak rozhodl, aniž se blíže zabýval majetkovými a výdělkovými poměry stěžovatele a nezkoumal, jestli v předmětné věci ve vztahu ke stěžovateli nelze v otázce nákladů řízení aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř.
I když stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, je brojí toliko proti té části výroku I napadeného usnesení, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit MVDr. Kočímu náhradu nákladů řízení ve výše uvedené částce.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení. V projednávané věci Krajský soud v Brně uvedl, jaké skutečnosti považoval za důvody k tomu, aby stěžovateli s ohledem na jeho procesní postoje v průběhu řízení i se zřetelem na jeho majetkové poměry uložil povinnost zaplatit žalovanému náhrady nákladů řízení v uvedené výši.
Pokud jde o námitky stěžovatele, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, je třeba připomenout, že soud postupoval podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť jednání nebylo třeba nařizovat za situace, v níž se odvolání týkalo pouze nákladů řízení. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně v části týkající se povinnosti stěžovatele zaplatit žalovanému náklady řízení, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ve zbývajících částech uvedených pod body 2), 3) a 4) petitu návrhu je ústavní stížnost opožděná. Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu "jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo".
Je očividné, že v bodech 2), 3) a 4) petitu ústavní stížností zmiňovaná rozhodnutí a postupy obecných soudů časově spadají do roku 2007; je tedy vyloučeno, aby jejich údajná protiústavnost byla napadána nynější ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu teprve dne 5. 3. 2013.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu