Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012 č. j. 15 Co 328/2012-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2012 č. j. 12 C 93/2011-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění
1. Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutích, pro tvrzené porušení jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 38 odst., čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 7. 3. 2012 č. j. 12 C 93/2011-69 byla stěžovatelce zamítnuta její žaloba na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 90/2007. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 13. 11. 2012 č. j. 15 Co 328/2012-86 bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Ze spisového materiálu poskytnutého Ústavnímu soudu bylo zjištěno, že řízení vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 90/2007, jež bylo předmětem rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, bylo zahájeno 26. 3. 2007 a pravomocně skončeno 18. 8. 2010. Celková doba řízení tak v souhrnu činila 3 roky a 4 měsíce. V mezidobí se v řízení vyskytl ojedinělý průtah, kdy soud ve věci nečinil žádné úkony, a to v době trvání 11 měsíců (od 9. 11. 2007 do 22. 10. 2008). Soud v tomto řízení rozhodoval o náhradě škody na zdraví způsobené nezákonným odstraněním vaječníků stěžovatelky.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém rozhodnutí konstatoval, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť přezkoumávané řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho. Řízení dle jeho názoru vykazovalo jistou skutkovou složitost, a to s poukazem na nutnost dokazování znaleckým posudkem, následným výslechem znalce a množstvím listinných důkazů. Dále upozorňuje na nutnost vydání řady procesních rozhodnutí a právní složitost případu. K chování účastníka řízení uvádí, že žalovaný ani vedlejší účastník řízení se na prodlužování řízení žádným způsobem nepodíleli a žalobkyně jen nepatrně, a to svými procesními návrhy, které sice nelze považovat za záměrné prodlužování řízení, nicméně k prodloužení řízení přispělo, že soud musel o návrzích žalobkyně rozhodovat na straně jedné a na straně druhé vyzývat žalobkyni k doplněním. Význam řízení pro stěžovatelku soud prvního stupně považoval za vyšší než standardní, jemuž je potřeba přikládat zvýšený význam, s čímž je spojena nutnost zvláštní péče ze strany orgánů státu. Postup Okresního soudu v Liberci však nevykazoval období nečinnosti, úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Výskyt 11 měsíců nečinnosti pak označil ve srovnání s celkovou dobou řízení za odpustitelnou, tolerovatelnou dobu, která sama o sobě nemohla způsobit nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce řízení. Celkovou dobu řízení soud prvního stupně pak nepovažoval za nepřiměřeně dlouhou, zejména s přihlédnutím k řadě procesních rozhodnutí, kdy o procesních otázkách rozhodovaly soudy dvou stupňů (rozhodování o vyloučení soudce, osvobození od soudních poplatků, záměna účastníka na straně žalované).
4. Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 stěžovatelka podala odvolání k Městskému soudu v Praze, ve kterém především brojila proti nesprávnému posouzení 11 měsíční období nečinnosti. Odvolací soud se nicméně ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dle jeho názoru správně vzal v úvahu konkrétní okolnosti případu, které jsou určující pro posouzení nesprávného úředního postupu způsobeného nepřiměřenou délkou celkové doby trvání řízení. Ke vztahu ojedinělého průtahu v řízení a celkové doby trvání řízení uvedl, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze stanoviska občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011 Cpjn 206/2010, jež vychází ze závěrů judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud se dále odvolává na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2816/2010, podle kterých se neodškodňují jednotlivé průtahy v řízení, nýbrž porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době, proto i průtah existující jen v určité fázi v řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv obecnými soudy v neposkytnutí řádné ochrany jejích základních práv, zaručených Listinou a Úmluvou, když dospěly k závěru, že doba řízení trvající na soudu prvního stupně 3 léta a bezmála 5 měsíců nenaplňuje požadavek projednání věci bez zbytečných průtahů. Na podporu svých tvrzení v ústavní stížnosti uvádí, že řízení o náhradě škody na zdraví sice vykazovalo jistou skutkovou složitost, avšak ne takovou, která by odůvodňovala celkovou délku řízení. Přitom poukazuje především na souběžně vedené řízení na ochranu osobnosti se stejným skutkovým základem, které bylo soudem prvního stupně rozhodnuto za 11 měsíců.
Dále stěžovatelka ke svým procesním návrhům v řízení konstatuje, že byly opodstatněné, nelze je považovat za záměrné prodlužování řízení a odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které nemůže být stěžovatelce vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které jí poskytuje právní řád k ochraně jejích práv. Nezákonné odnětí vaječníků stěžovatelka považuje za nejzávažnější zásah do lidské intimní sféry, se kterým jsou spojeny navazující zdravotní následky, jež vedou k závažným a nezvratným změnám ve vývoji celkové osobnosti.
Řízení z hlediska jeho závažnosti stěžovatelka charakterizuje jako věc podstatného významu, přičemž odmítá, že by na této skutečnosti mohl něco změnit její následný neúspěch v řízení.
6. Jako zásadní příčinu nedodržení požadavku projednání věci bez zbytečných průtahů v přezkoumávaném řízení stěžovatelka považuje ledabylý a nedůsledný přístup soudu k projednávané věci, projevující se zejména ve výskytu neodůvodněného průtahu v řízení, spočívající v nečinnosti soudu v době trvání 11 měsíců. Tento průtah dle stěžovatelčina názoru nelze považovat za tolerovatelný, jelikož touto nečinností došlo k selhání povinnosti státní moci garantovat ochranu lidských práv, jejímž nezbytným atributem je i včasnost.
Stěžovatelka je dále toho názoru, že řízení jako celek by mělo odpovídat dobou svého trvání času, v němž by uzavření řízení mělo být možné očekávat, a který by bezvýjimečně vyhovoval požadavku čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka odmítá, že celková doba přezkoumávaného řízení tomuto požadavku vyhovuje, přičemž znova upozorňuje na výše zmiňované souběžné řízení na ochranu osobnosti. Své tvrzení dále podporuje odkazem na stanovisko Ministerstva spravedlnosti čj. 834/2010-ODSK-ODSK/14, kde bylo za řízení v délce trvání 4 léta a 1 měsíc ve 3 stupních řízení přiznáno odškodné 30 000 Kč.
7. Po seznámení se s poskytnutým spisovým materiálem, obsahem napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatelky Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky orgánem ochrany ústavnosti; stojí mimo soustavu obecných soudu a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při svém rozhodování uplatňuje zásadu minimalizace zásahu do činnosti orgánů veřejné moci, přičemž do jejich činnosti zasáhne toliko, pokud jsou jejich rozhodnutími porušována ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
9. V případě posuzování průtahů soudního řízení a nepřiměřené délky jeho trvání Ústavní soud opakovaně judikoval, že nelze dojít k abstraktnímu východisku, jaká doba je přiměřená a jaká již nikoliv. Přiměřenost délky řízení je nutné posuzovat v závislosti na konkrétních okolnostech případu, přičemž je třeba brát zřetel na složitost posuzované věci, chování účastníků řízení, chování (postup) příslušných orgánů a v neposlední řadě také na význam řízení pro účastníka [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349) nebo nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)].
10. Ústavní soud předem konstatuje, že obecné soudy přiměřenost délky předmětného řízení hodnotily ve světle výše nastíněných kritérií, přičemž stěžovatelka ve své stížnosti jejich hodnocení rozporuje a nahrazuje jej hodnocením vlastním. Za daných okolností by zásah Ústavního soudu přicházel v úvahu v situaci, kdy by závěry obecných soudů byly výsledkem přepjatého formalismu či svévolné interpretace, a tedy ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud proto zvažoval právě to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů z těchto postulátů nevybočuje, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
11. Stěžovatelka obecným soudům vytýká především skutečnost, že nepřisoudily dostatečnou váhu nečinnosti soudu prvního stupně v trvání 11 měsíců, která však dle jejího názoru svědčila o ledabylém postupu tohoto soudu. Na podporu svých tvrzení odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud však má za to, že obecné soudy se i s touto námitkou stěžovatelky vypořádaly ústavně konformním způsobem, jestliže dospěly k názoru, že tento ojedinělý průtah vzhledem k celkovému kontextu případu nezaložil porušení práva na projednání věci v přiměřené délce.
Zmíněný závěr obecných soudů se nepříčí ani judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která ostatně žádnou obecně tolerovatelnou délku řízení nestanovila. Mimo jiné z ní plyne, že není-li celková doba řízení, s ohledem na jednotlivá posuzovaná kritéria, nepřiměřená, pak jednotlivý průtah sám o sobě nemusí vést ke konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. Luig proti Německu ze dne 25. 9. 2007, stížnost č. 28782/04, v části B nebo Nuutinen proti Finsku, ze dne 27.
6. 2000, stížnost č. 32842/96, v bodě 110). Je přitom na národních soudech, aby posoudily, zda k porušení tohoto práva za konkrétních okolností došlo. Pro srovnání lze uvést okolnosti případu Luig proti Německu, kde Evropský soud pro lidská práva tuto doktrínu aplikoval a toleroval roční průtah, který se vyskytl v řízení před soudem prvního stupně. Obdobně jako v nyní posuzovaném případě vykazovalo i tam posuzované řízení zvýšený význam, přičemž soud prvního stupně rozhodl za dva a půl roku.
12. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zdůrazňuje, že pouze průtahy přičitatelné státu se mohou promítnout do přiměřenosti délky soudního řízení, a založit tak nesprávný úřední postup. Občanské soudní řízení je přitom v rukou jeho účastníků, kteří svými úkony určují jeho chod. V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelka podala předmětnou žalobu na náhradu škody právně nezastoupená, přičemž blíže nespecifikovala, z čeho dovozuje důvodnost výše žádaného odškodnění (což bylo mimo jiné důvodem pro zamítnutí její žádosti o přidělení bezplatného advokáta usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 18.
9. 2007 č. j. 14 C 90/2007-34, které jí bylo doručeno dne 26. 9. 2007). Přestože dne 24. 8. 2007 obdržela vyjádření žalovaného a počínaje dnem 2. 11. 2007 byla právně zastoupena (jak plyne z plné moci přiložené ve spisu), nečinila prostřednictvím svých právních zástupců žádné úkony, jimiž by upřesňovala důvodnost svého nároku či reagovala na soudem zaslané podání. Trvalo jí přibližně rok, nežli soudu prostřednictvím svého právního zástupce zaslala repliku k vyjádření žalované, upřesnila svůj původní návrh a z části vzala žalobu zpět v co do rozsahu žádaného odškodnění, přičemž tak učinila až podáním ze dne 20.
8. 2008. Na toto podání soud záhy zareagoval usnesením ze dne 22. 10. 2008. Od tohoto data byl postup soudu adekvátní, svá procesní rozhodnutí činil plynule s rozumnými rozestupy. Ústavní soud proto dodává, že stěžovatelkou namítaná doba nečinnosti soudu (od 9. 11. 2007 do 22. 10. 2008) se téměř zcela překrývá s obdobím její vlastní nečinnosti. Tyto okolnosti rovněž podporují závěr, že výklad obecných soudů, dle nichž předmětné období nečinnosti v daném případě nezaložilo nepřiměřenou délku řízení, není v rozporu s principy spravedlnosti.
13. Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě. Obecné soudy stěžovatelčin nárok na přiznání odškodnění náležitě přezkoumaly a svá rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily. S ohledem na výše uvedené a uplatňovanou zásadu minimalizace zásahu do činnosti orgánu veřejné moci Ústavnímu soudu nezbylo, nežli podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu