Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Pavla Horáka, zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2024, č. j. 6 As 27/2023-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2023, č. j. 6 A 61/2021-42, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. března 2021, č. j. MZP/2020/560/1962, sp. zn. ZN/MZP/2020/560/71, a usnesení Agentury ochrany přírody a krajiny, Regionálního pracoviště Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy ze dne 14. 7. 2020, č. j. 00986/ZV/19, sp. zn. SR/0026/ZV/2019-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí a Agentury ochrany přírody a krajiny, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Agentury ochrany přírody a krajiny, Regionálního pracoviště Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy (dále jen "správní orgán prvního stupně") bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na udělení výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. O tuto výjimku požádal stěžovatel pro záměr "Obnova vodní nádrže v k. ú. Malá Losenice" na konkrétních pozemcích v katastrálním území Malá Losenice. Správní orgán řízení zastavil, neboť po přezkoumání skutečného stavu stěžovatelem realizovaného vodního díla shledal, že se žádost stala zjevně bezpředmětnou.
3. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí bylo odvolání stěžovatele směřující proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") správní žalobu stěžovatele zamítl. V posuzované věci se vodní dílo realizované stěžovatelem zcela odlišovalo od předmětu žádosti o udělení výjimky, a důvod pro zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu tak byl dán.
5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
6. Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a obsah žádosti o výjimku.
7. Městský soud se měl dle stěžovatele dopustit pochybení tím, že nevypořádal část argumentace stěžovatele spočívající v tom, že se v případě tůní, resp. manipulačních rybníčků, a vodní nádrže jednalo o dvě samostatné stavby, dva samostatné stavební záměry, k nimž žádal o samostatné výjimky.
8. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká příliš formalistický přístup při aplikaci koncentrační zásady týkající se formulace žalobních bodů. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v žalobě nebyla vznesena námitka spočívající v tom, že "předmětem žádosti o výjimku z roku 2019 byla toliko stavba manipulačních rybníčků, nikoli stavba vodní nádrže, na kterou byla žádána samostatná výjimka". Stěžovatel tvrdí, že v žalobě byla uváděna námitka nesprávné aplikace § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu a již v žalobě rozděloval celý projekt na dvě zcela samostatné části. Má za to, že žalobní námitku řádně uplatnil již v řízení před městským soudem.
9. Stěžovatel dále napadá jako vadný samotný závěr o zastavení správního řízení pro bezpředmětnost. Tvrdí, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení. Jako stavebníkovi mu tak nebyla dána možnost řádného dokončení stavby, pro kterou byla výjimka žádána.
10. Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že se mu nedostalo úplného, přezkoumatelného a vnitřně nerozporného odůvodnění jak správních, tak soudních rozhodnutí. Správní soudy nenaplnily svou roli soudní ochrany před nezákonným jednáním veřejné správy.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž pouze k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy přísluší. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud by byla jeho aplikace v konkrétním případě neústavní.
13. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které bude pro stěžovatele příznivé, nýbrž nárok na přístup k soudu, který věc posoudí v souladu s čl. 36 odst. 1, resp. čl. 36 odst. 2 Listiny.
14. Jde-li o výhradu stěžovatele týkající se nevypořádání tvrzené žalobní námitky (týkající se předmětu žádosti o výjimku v roce 2019), vyžádal si Ústavní soud kopii správní žaloby a stěžovateli nemůže přisvědčit. Část souvětí ze s. 9 správní žaloby, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti cituje a v níž uvádí, že části stavby jsou relativně samostatné, netvoří jasný a srozumitelný žalobní bod týkající se obsahu žádosti o výjimku z roku 2019. Je nutno připomenout, že formulací žalobních bodů žalobce nastavuje rozsah přezkumu.
Může jít sice o obecné a stručné, nicméně srozumitelné a jednoznačné vymezení skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. Ústavní soud z těchto důvodů nepovažuje závěr Nejvyššího správního soudu (bod 14 napadeného rozhodnutí), že "námitku tohoto obsahu, tedy že předmětem žádosti o výjimku z roku 2019 byla toliko stavba manipulačních rybníčků, nikoli stavba vodní nádrže, na kterou byla žádána samostatná výjimka, stěžovatel v podané žalobě vůbec nevznesl", za excesivní.
Není zde tedy ani důvod pro zásah Ústavního soudu vůči správním soudům, které v uvedeném textu neshledaly námitku s obsahem tvrzeným stěžovatelem.
15. Tvrdí-li stěžovatel, že námitka dvou samostatných staveb byla uplatňována již před správními orgány, připomíná Ústavní soud, že odvolání a správní žaloba směřují proti jinému rozhodnutí a je o nich rozhodováno v jiném režimu, přičemž správní soudy nejsou oprávněny o žalobních námitkách spekulovat a za žalobce domýšlet, které z odvolacích námitek se mohly či mají promítnout i do žaloby (srov. obdobně usnesení ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2520/23 , body 16 až 19).
16. Druhá námitka stěžovatele směřuje proti samotnému rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení o výjimce. V tomto ohledu však stěžovatel nad rámec polemiky se správností uvedeného závěru v rovině podústavního práva (tj. z pohledu aplikace § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu) nevznáší žádné další argumenty svědčící o možném porušení jeho ústavně zaručených práv, ať již hmotných či procesních. Z pohledu namítaného porušení práva na soudní ochranu neshledává Ústavní soud v postupu správních soudů pochybení. Napadená soudní rozhodnutí jsou dostatečně, podrobně a logicky zdůvodněna, přičemž k námitce nevypořádání části žalobní argumentace se již Ústavní soud vyjádřil výše.
17. I z doložených rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, resp. ministerstva je zřejmé, že se městský soud při jejich přezkumu nedopustil jakékoli libovůle či interpretačního excesu, který by mohl ve svém důsledku vést též k porušení ústavního práva stěžovatele na soudní ochranu. Z předložených rozhodnutí je patrné, že při závěrečné kontrolní prohlídce ze strany vodoprávního úřadu bylo zjištěno, že stěžovatel nedodržel parametry projektové dokumentace, resp. že vzniklo dílo, které se významně odlišuje od toho, které bylo předmětem řízení o udělení výjimky. Ústavní soud proto nevznáší vůči závěru o zastavení řízení o udělení výjimky, který správní soudy akceptovaly jako zákonný, jakékoliv ústavněprávní výhrady.
18. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu