Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA, spol. s r. o., se sídlem Václavské náměstí 840/5, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2024 č. j. 23 Cdo 1648/2023-71, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2022 č. j. 15 Co 201/2022-47 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. ledna 2022 č. j. 14 C 316/2021-25, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se po stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 217 246,98 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených televizních poplatků za období, kdy byla v důsledku protipandemických opatření ubytovací zařízení (i stěžovatelčino) uzavřena.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 1. 2022 č. j. 14 C 316/201-25 žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 217 246,98 Kč s požadovaným příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 9 779 Kč (výrok II).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2022 č. j. 15 Co 201/2022-47 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 22 941,60 Kč (výrok II). Městský soud vyšel z § 1 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o rozhlasových a televizních poplatcích") a § 2 a 3 odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi. Přitakal obvodnímu soudu, že stěžovatelka byla povinna v rozhodné době i přes protipandemická opatření poplatek uhradit, neboť služby kryté poplatkem mohla čerpat i v době platnosti těchto opatření.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2024 č. j. 23 Cdo 1648/2023-71 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je poplatek podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích ekvivalentním, tj. zda je držiteli televizních přijímačů při uhrazení poplatku bez dalšího garantována možnost jejich užití (je garantováno protiplnění). Stěžovatelka tuto otázku vztáhla k období protipandemických opatření, kdy nemohla televizní přijímače poskytnout k užití svým zákazníkům.
Nejvyšší soud vycházeje ze své předchozí judikatury dovodil, že televizní poplatek představuje úhradu za poskytnutí služby, je tedy platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. Nejvyšší soud přitakal závěru městského soudu, který dovodil důvodnost žalobního požadavku na zaplacení televizního poplatku i za období, v nichž platila protipandemická opatření, která stěžovatelce zakazovala provoz jejích ubytovacích a restauračních zařízení. Neztotožnil se naopak s názorem stěžovatelky, že by měla být povinnost placení televizních poplatků vázána na garanci protiplnění spočívajícího v možnosti užití televizních přijímačů (v držení stěžovatelky) jejími zákazníky.
K tomu doplnil, že i když peněžní plnění označené v zákoně jako poplatek zcela neodpovídá doktrinálnímu vymezení pojmu poplatek, ale spíše dani, jej nediskriminuje ve vztahu k požadavkům uvedeným v čl. 11 odst. 5 Listiny. K námitce stěžovatelky, že se městský soud nevypořádal řádně s její argumentací, čímž porušil právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí městského soudu obsahuje dostatečnou vlastní argumentaci a též se s námitkami stěžovatelky vypořádává, přičemž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zjevně nebránil stěžovatelce v uplatnění dovolacích námitek.
K tomu v obecné rovině doplnil, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit v tomto směru předpoklady přípustnosti dovolání a právní otázku, na jejímž řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a to tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod.
Stěžovatelka však v tomto ohledu neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod, ani judikaturu Ústavního soudu (příp. Nejvyššího soudu), od níž se měl městský soud při jejím řešení odchýlit.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje podstatu sporu, průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Jakkoliv bylo nesporné, že stěžovatelka byla povinna hradit poplatky za televizní přijímače, obecným soudům vytýká, že nezohlednily situaci v souvislosti s protipandemickými opatřeními, kdy nemohla vykonávat svoji podnikatelskou činnost (ubytovací a restaurační služby) a nemohla službu poskytovanou vedlejší účastnicí řízení nabízet svým zákazníkům. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje v tom, že se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů a řádně se nevypořádal s její argumentací. S poukazem na odbornou literaturu zdůrazňuje, že poplatek představuje peněžní ekvivalent za služby poskytované veřejným sektorem. I když byly splněny formální předpoklady pro vyměření poplatku, nebyly naplněny materiální podmínky pro jeho uplatnění, neboť stěžovatelce nebylo garantováno protiplnění, pročež stěžovatelce nemohla vzniknout poplatková povinnost s ohledem na čl. 11 odst. 5 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka zpochybňuje závěr obecných soudů, podle něhož byla povinna hradit televizní poplatek i v situaci, kdy byla omezena ve svém podnikání protipandemickými opatřeními. Zastává názor, že poplatek představuje peněžní ekvivalent za poskytované služby (příjem televizního vysílání) a v situaci, kdy v důsledku protipandemických opatření vlády nemohla vykonávat svoji činnost, tyto služby čerpat nemohla, resp. její zákazníci je nemohli využívat. K tomu Ústavní soud uvádí, že k povaze, resp. ekvivalentnosti, televizního poplatku se obecné soudy jasně a srozumitelně vyjádřily (viz bod 8 rozsudku obvodního soudu, bod 19 rozsudku městského soudu nebo str.
2 usnesení Nejvyššího soudu) a Ústavní soud nemá proti jejich závěrům žádné výhrady. Vedlejší účastnice řízení tyto služby i v době protipandemických opatření nabízela a stěžovatelka byla oprávněna služby kryté televizním poplatkem využívat, tudíž protiplnění jí bylo nabízeno. Skutečnost, že je nemohla využívat naplno, neboť došlo k uzavření ubytovacích zařízení, nemá na povinnost hradit poplatky vliv. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatelka měla možnost změnit počet televizních přijímačů, což také posléze učinila.
Každopádně v době, za kterou vedlejší účastnice řízení požadovala uhrazení televizních poplatků, si stěžovatelka byla vědoma své povinnosti je hradit.
10. Nelze také přehlédnout, že stěžovatelka se svojí argumentací domáhá spíše určité formy "odškodnění" spočívajícího v "odpuštění" televizních poplatků za období, po které v důsledku protipandemických opatření nemohli její ubytovací zařízení využívat potenciální hosté. O to však v nyní posuzované věci nešlo. Vedlejší účastnice řízení, byť jde o veřejnoprávní subjekt, neměla s protipandemickými opatřeními nic společného. Byl to stát, který daná opatření zavedl a pokud v tomto směru žádné kompenzace pro postižené subjekty nenabídl, nemůže stěžovatelka požadovat úlevy po vedlejší účastnici řízení.
11. K námitce, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal se stěžovatelčinou argumentací, je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury. Přípustnost dovolání zkoumá toliko Nejvyšší soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon [viz § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.
s. ř.")]. Z rozhodovací praxe vyplývá, že až na naprosté výjimky, mezi které patří závažné interpretační či aplikační excesy, Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. [k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17 , zejm. bod 12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud vysvětlil, mj. i odkazem na svoji judikaturu, resp. judikaturu Ústavního soudu, proč stěžovatelkou nastolené otázky (uplatněná argumentace) nezakládají přípustnost dovolání.
V postupu Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu nebo spravedlivý proces.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu