Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dostála, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016, č. j. 28 Cdo 2383/2016-401, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2015, č. j. 17 Co 454/2013-375, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ŽOLÍKOVÁ PRÁCE s.r.o., se sídlem Studentská 1696/17, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 31 474 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 140 012 Kč s příslušenstvím se zdůvodněním, že na základě smlouvy o díle pro stěžovatele prováděla přestavbu a rozšíření budovy, ale pro nekvalitně a vadně provedenou práci a pro to, že bylo zřejmé, že dílo nebude v termínu dokončeno, stěžovatel od smlouvy odstoupil a náleží mu tak podle něj rozdíl mezi zaplacenými zálohami a hodnotou provedených prací zjištěnou znaleckým posudkem a částka představující náklady na odstranění vad díla. Vedlejší účastnice oproti tomu tvrdila, že stěžovatel do díla sám zasahoval, neposkytoval jí dostatečnou součinnost, na staveniště ji nepustil a neumožnil jí řádné dokončení díla, proto od uzavřené smlouvy rovněž odstoupila a z důvodu, že jí stěžovatel dlužil za vícepráce provedené na díle, vznesla návrh, kterým se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 61 323 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, č. j. 9 C 225/2011-311, uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 31 474 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 140 012 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), stejně tak zamítl i protinávrh vedlejší účastnice na zaplacení částky 61 323 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 17 Co 454/2013-375, odmítl odvolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku okresního soudu (výrok I.), rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.), zatímco ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v částce 36 750 Kč (výrok III.), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 2383/2016-401, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy a nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, a to především pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů, přičemž opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Sama skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k rozhodnutí, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, přitom důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
11. Obecné soudy se pečlivě věnovaly sporné otázce odstoupení od smlouvy o díle a na základě provedeného dokazování dovodily, že nelze mít za prokázané, že by vedlejší účastnice nedodržovala technologické postupy a dílo prováděla do té míry vadně, že by v důsledku toho byl stěžovatel oprávněn od smlouvy odstoupit - poukázaly přitom například na absenci záznamů o vadách díla ve stavebním deníku nebo na skutečnost, že stěžovatel do díla sám zasahoval vlastní činností. Současně dospěly k závěru, že ke zrušení smlouvy došlo až odstoupením, které učinila vedlejší účastnice, když bylo zjištěno, že dílo nemohla řádně dokončit pro neposkytování součinnosti ze strany stěžovatele (nestanovení přiměřené lhůty k odstranění vad, znemožnění přístupu do objektu).
Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že tomuto závěru a obsahu smluvních ujednání pak odpovídalo také vzájemné vypořádání po odstoupení od smlouvy představované rozdílem mezi částkou, na kterou znalec ocenil hodnotu provedených prací, a zálohami zaplacenými stěžovatelem. Domáhal-li se stěžovatel také náhrady nákladů vynaložených na odstranění vad díla, dospěl krajský soud k závěru, že tento nárok není důvodný, vzhledem k tomu, že škoda ve formě úhrady nákladů na odstranění tvrzených vad díla vzniknout nemohla, jelikož hodnota provedeného díla byla zjištěna dle znaleckého posudku, byla započtena na stěžovatelem zaplacené zálohy a vzniklý rozdíl byl stěžovateli přisouzen - případné vady díla se tak dle krajského soudu odrazily ve stanovené hodnotě díla, když dílo nelze oceňovat jako bezvadné a k případným vadám nepřihlížet.
12. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že námitkám stěžovatele přisvědčit nelze. Soudy se věcí řádně zabývaly, reagovaly na argumentaci stěžovatele, srozumitelně vysvětlily, proč rozhodly tak, jak rozhodly a patřičně vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž tak učinily způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2018
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu