Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem v Plzni, Slovanská tř. 136, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006, čj. 5 As 37/2005-42, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 17 Ca 5/2005, a rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru dopravy, ze dne 17. 5. 2004, čj. DOP/1456/04 - Ver., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 2. 11. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí. Dle tvrzení stěžovatele bylo rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti, kopií napadených rozhodnutí správních soudů a vyžádaného správního spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru dopravy, ze dne 17. 5. 2004, čj. DOP/1456/04 - Ver., kterým mu byla uložena pokuta za přestupek a náhrada nákladů přestupkového řízení. Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 17 Ca 5/2005, tak, že žalobu pro nevyčerpání řádných opravných prostředků odmítl. Proti usnesení podal stěžovatel kasační stížnost dle § 103 odst. 1 písm. a) a e) soudního řádu správního, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14.
9. 2006, čj. 5 As 37/2005-42, zamítnuta. Nejvyšší správní soud mohl přezkoumat předchozí soudní rozhodnutí pouze z hlediska kasačního důvodu o nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Dospěl k závěru, že byly dodrženy procesní podmínky pro vydání rozhodnutí o přestupku a řízení nevykazovalo vady či nezákonnosti. Uvedl, že k zahájení přestupkového řízení prokazatelně došlo způsobem předvídaným správním řádem (doručení fikcí), a stejně tak došlo zákonnou fikcí k doručení rozhodnutí o přestupku.
V ústavní stížnosti stěžovatel opět namítl, že fikcí doručení nemohlo dojít k oznámení rozhodnutí o přestupku ani k zahájení přestupkového řízení (resp. k předvolání k ústnímu jednání). Stěžovateli v důsledku doručování fikcí nebylo umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladly za vinu, a k důkazům o nich. Dle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro projednání přestupku v jeho nepřítomnosti. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil dne 27. 12. 2006 Magistrát města Plzně, jehož vyjádření však nepřineslo nové skutečnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl stejné námitky jako v řízeních před oběma správními soudy. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí správních soudů a dospěl k závěru, že jimi nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Krajský soud při rozhodování postupoval v souladu s procesními přepisy a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Námitkami stěžovatele se zabýval Nejvyšší správní soud a ve svém rozhodnutí dospěl k závěrům, které řádně a srozumitelně odůvodnil. Nelze tu shledat prvky libovůle či rozpor jeho závěrů se skutkovým stavem a provedenými důkazy.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zabýval tím, zda byly splněny podmínky doručování dle § 24 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SŘ"). Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu. K zahájení přestupkového řízení i k doručení rozhodnutí o přestupku došlo zákonným způsobem. Zásilky byly doručovány stěžovateli do vlastních rukou dne 19. 4. 2004 a 20. 5. 2004 na adresu jeho trvalého pobytu, kterou stěžovatel ostatně potvrdil v Protokolu o podání vysvětlení ze dne 24.
2. 2004 (na tutéž adresu byla stěžovateli doručována také výzva na zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 1. 2. 2005, kterou si stěžovatel převzal.). Doručování bylo provedeno v souladu s § 24 SŘ. Na doručenkách není uvedeno, že by se stěžovatel na dané adrese nezdržoval, a také stěžovatel před správními soudy ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by se na dané adrese nezdržoval.
Také k napadenému rozhodnutí správního orgánu musí Ústavní soud uvést, že toto nevykazuje prvky libovůle. Závěry správního orgánu nejsou v rozporu se skutkovými zjištěními a jeho rozhodnutí je srozumitelně a podrobně odůvodněno.
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že by v dané věci doručením předvolání fikcí došlo k porušení práva na projednání věci v jeho přítomnosti. Stěžovatel argumentuje, že došlo k vadnému postupu správního orgánu a porušení práva na obhajobu, práva ústnosti a přítomnosti u jednání. Stěžovatel si však nepřevzal řádně doručované zásilky. Stěžovatelův výklad by tak vedl ke zmaření možnosti zahájení a provedení přestupkového řízení. Právo na obhajobu a na projednání věci v přítomnosti stěžovatele (aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům), jakož i procesní předpisy (doručování, zahájení řízení, ústní jednání) nemohou být, jak ostatně uvedl i Nejvyšší správní soud, vykládány tak, aby bylo znemožněno legitimní úsilí (resp. povinnost) státu nalézt spravedlnost ve věcech přestupkových a realizovat efektivní postih.
Ústavní soud se také ztotožňuje s úvahou Nejvyššího správního soudu o povědomosti stěžovatele o budoucím přestupkovém řízení, a to s ohledem na Protokol o podání vysvětlení ze dne 24. 2. 2005.
S ohledem na výše uvedené rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007