Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., právně zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2024 č. j. 37 Co 176/2024-314, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a P. H., a nezletilé N. H., v řízení před obecnými soudy zastoupené opatrovníkem městem K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 3. 2025 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2024 č. j. 0 Nc 660/2023-250, 8 P a Nc 155/2023, výroky I. a III., že nezletilá N. se na dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky. Výroky II. a IV. rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé od 1. 6. 2024 a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství částkou 6 000 Kč měsíčně splatnou k rukám matky nejpozději do každého 10. dne v měsíci předem. Výrokem V. byl zamítnut návrh otce na svěření nezletilé na dobu před a po rozvodu manželství do střídavé péče. Výrokem VI. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba rodiče. Otec svým odvoláním napadl rozsudek v celém rozsahu s tím, že nezletilá by měla být svěřena před i po rozvodu manželství rodičů do jejich střídavé péče. Současně také poukázal na svůj zdravotní stav, uvedl, že je odkázán pouze na nemocenské dávky, a proto navrhl stanovení výživného v nižších částkách, než učinil soud prvního stupně. Matka napadla rozsudek soudu prvního stupně v částech týkajících se výživného před a po rozvodu manželství a navrhla, aby výživné bylo stanoveno již od 1. 7. 2022, kdy došlo k faktickému rozchodu rodičů. Od tohoto data by měl být otci vyčíslen také dluh na výživném. Pokud jde o běžné výživné, domnívá se, že otec je schopen hradit výživné ve výši 9 000 Kč měsíčně. V průběhu odvolacího řízení, a to konkrétně u jednání soudu dne 5. 11. 2024, vzal otec svoje odvolání proti rozhodnutí o svěření nezletilé do výchovy matky výslovně zpět. S ohledem na tuto skutečnost postupoval odvolací soud podle § 207 odst. 2 o. s. ř. a odvolací řízení v této části zastavil.
3. Odvolací soud však změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výživném. V části výroku II. o výživném do 31. 12. 2023 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výživné je otec povinen platit od 1. 7. 2022, jinak jej potvrdil (výrok II.). Ve zbývající části výroku II. o výživném od 1. 1. 2024 a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že od 1. 1. 2024 a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů je otec povinen přispívat na výživu nezletilé N. měsíčně částkou 3 000 Kč do 10. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé. Dlužné výživné za období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2024 v částce 20 000 Kč je otec povinen uhradit k rukám matky nezletilé do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
4. Podrobnější rekapitulace napadeného rozhodnutí není v dané věci třeba, neboť jeho obsah, jakož i průběh řízení, jsou všem účastníkům známy.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud excesivně změnil výši výživného. Svévolně a zcela nepochopitelně, i ve zjevném rozporu s doporučujícími tabulkami, zvolil částku 3 000 Kč měsíčně, když vycházel z příjmu otce představující jen podporu v nezaměstnanosti ve výši 34 000 Kč měsíčně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nezohlednil skutečnost, že otec pobíral v Rakousku tzv. kindergeld na každou dceru ve výši 5 000 Kč měsíčně, a již soudem prvního stupně stanovené výživné ve výši 6 000 Kč je proto podle stěžovatelky šokující. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že otec dosahoval příjmů 66 000 Kč měsíčně. Jako adekvátní stanovil výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně, ačkoli podle doporučujících tabulek měsíčnímu příjmu ve výši 66 000 Kč odpovídá i v případě dvou vyživovacích povinností částka ve výši 10 560 Kč (výživné pro zletilou dceru by odpovídalo částce 11 880 Kč). Pokud otec tvrdil, že hradí údajně 4 000 Kč měsíčně starší dceři, která si přitom přivydělává a žije se svým přítelem, tak to není důvod pro to, aby soud nezletilé dceři na základě pouhého tvrzení otce stanovil výživné ve výši 3 000 Kč.
6. Otec v souzené věci pouze tvrdil, že jeho pracovní poměr byl ukončen na konci roku 2023 z důvodů na straně zaměstnavatele. Odvolací soud se s tímto tvrzením otce spokojil, aniž by zkoumal okolnosti ukončení pracovního poměru. Jak bylo v řízení prokázáno, otec následně pobíral podporu v nezaměstnanosti či dávky nemocenského pojištění ve výši až 34 000 Kč. Podle doporučujících tabulek výživného se pro takto vysoké příjmy doporučuje stanovit výživné ve výši 5 440 Kč. Otec v souzeném případě přitom ani neprokázal, že by nebyl schopen vykonávat jakoukoliv jinou práci či si nebyl schopen přivydělávat. Odvolací soud podle stěžovatelky vyšel z jediné zprávy předložené otcem o jeho nemoci. Vůbec nezjišťoval, zda je otec schopen pracovat či zda nepobírá dávky nemocenského pojištění či dokonce mu neplyne náhrada z pojištění soukromého pro případ pracovní neschopnosti či nemoci.
7. Stěžovatelka má dále za to, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně v obsazení senátu, aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu se tak stalo, a zda tedy byla změna důvodná a v souladu se zákonem.
8. V ústavní stížnosti uvedené invektivy, jež se týkají rozhodování Ústavního soudu i soudů obecných ve věcech výživného, nebude Ústavní soud dále rekapitulovat ani komentovat, neboť na jeho rozhodnutí nemají žádný vliv.
10. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 , U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 , bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 , N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 , N 110/77 SbNU 607, bod 19).
12. Ve věcech výživného Ústavnímu soudu nepřísluší provádět opětovnou detailní kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat soudy učiněné závěry. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
13. V nyní posuzovaném případě odvolací soud snížil výši výživného pro nezletilou N. po doplnění dokazování o aktuální příjmy obou rodičů, lékařskou zprávu o zdravotním stavu otce a vyjádření nezletilé N. k plnění otce v souvislosti s výživným. Otec pracoval ve sledovaném období v Rakousku jako zedník s průměrným čistým měsíčním příjem přes 60 000 Kč. Podle jeho vyjádření byl tento pracovní poměr ukončen na konci roku 2023 z důvodů na straně zaměstnavatele. V následujícím období byl potom otec v Rakousku buď veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání nebo pobíral dávky nemocenského pojištění. Do zaměstnání již však nenastoupil z důvodů dlouhodobého onemocnění onkologického charakteru, o němž předložil soudu lékařské potvrzení.
14. Při úvaze o výši výživného vycházel odvolací soud z potřeb nezletilé na straně jedné a možností a schopností povinného rodiče na straně druhé. V době, kdy činil otcův příjem 60 000 Kč měsíčně, byl schopen hradit výživné v soudem prvního stupně stanovené výši, tedy 6 000 Kč měsíčně, a to i za situace, kdy v tomto období plnil přinejmenším ve stejné výši vyživovací povinnost ještě ke starší dceři N., tak jak o tom ona sama vypověděla před soudem prvního stupně. Již v první části roku 2024 se však zhoršil otcův zdravotní stav a otec byl po celý rok 2024 odkázán na poloviční příjem spočívající z podpory a nemocenských dávek.
Odvolací soud uznal, že otec je v současné době limitován svým zdravotním stavem a z předložených potvrzení o nemocenských dávkách nevyplynulo, že by měl být poživatelem i jiných než doložených dávek. Odvolací soud tak měl za to, že přiměřeným výživným je výživné v poloviční částce, tedy v částce 3 000 Kč měsíčně, které spolu s výživným na starší dceru představuje zhruba 22 % otcova aktuálního příjmu. Podrobně se odvolací soud zabýval rovněž dlužným výživným a na základě řádně provedeného dokazování toto dlužné výživné stanovil.
15. Ústavní soud v dané věci neshledal za porušení práv stěžovatelky skutečnost, že odvolací soud přihlédl při stanovení výše výživného k tomu, že výdělkové možnosti otce jsou podstatně zhoršené, pokud trpí onkologickým onemocněním. Odvolací soud měl tuto skutečnost za prokázanou (bod 7. a 9. jeho rozsudku). Pobírání rodičovského příspěvku v Rakousku se řešilo již před soudem prvního stupně, přičemž bylo uzavřeno, že otec tento příspěvek pobíral pouze do července 2023.
16. Ústavní soud však nemůže nepřipomenout okolnost, že rozhodnutí obecných soudů (a z povahy věci především ústavní stížností napadeného rozhodnutí) je na hranici přezkoumatelnosti v otázce výše stanoveného výživného. Částky, které obecné soudy stanovily jako přiměřené výživné pro nezletilou, se bez zohlednění dalších relevantních skutečností mohou zdát příliš nízké. Ústavní soud však při posouzení přiměřenosti výživného považoval za podstatné, že soudy v průběhu řízení zjistily, že otec se podílel na financování dalších plateb nezletilé a domácnosti matky a nezletilé (především platby za školné, kapesné, rodinné inkaso, pojištění). Těmito platbami otec též plnil svou vyživovací povinnost vůči nezletilé, proto je při jejich zohlednění nutno uzavřít, že nezletilá nebyla při rozhodování obecných soudů o výživném poškozena tak, aby to dosahovalo ústavněprávní úrovně.
17. Námitku stěžovatelky, týkající se složení rozhodujícího senátu odvolacího soudu, považuje Ústavní soud za vágní a neodůvodněnou. Nevyplývá z ní vůbec, k jaké změně v obsazení senátu mělo dojít, resp. který ze soudců se změnil. Alespoň tato elementární informace měla být Ústavnímu soudu předložena. Přesto Ústavní soud konstatuje, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně na rok 2024 bylo stálé složení senátu 37 Co - JUDr. Ladislav Palatin, JUDr. Jiří Sýkora a Mgr. Miluše Pěchová. Zastupující soudkyní byla Mgr. Dagmar Bastlová. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že bylo rozhodováno ve složení senátu JUDr. Ladislav Palatin, Mgr. Miluše Pěchová a Mgr. Dagmar Bastlová. Z uvedeného nelze dovodit pochybnosti, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce.
18. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu