Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2024 č. j. 27 Cdo 2590/2023-780, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022 č. j. 15 Co 194/2021-724 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. června 2021 č. j. 61 C 141/2016-672, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace 1) DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se sídlem Kapucínské náměstí 100/6, Brno a 2) Ing. Eduarda Kočvary a 3) Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal povolení obnovy řízení, v němž byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že druhý a třetí vedlejší účastník řízení (druhý a třetí žalovaný) nejsou vlastníky bytové jednotky v rozhodnutích blíže specifikované (dále jen "byt") a první vedlejší účastník řízení (první žalovaný) naopak je vlastníkem bytu (dále jen "původní řízení"). Důvodem pro zamítnutí žaloby v původním řízení byl nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení ve vztahu k druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení. Ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení stěžovatel na počátku řízení měl zájem na určení. Ten však ztratil v důsledku rozhodnutí vydaných v řízení vedeného u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, které se týkalo určení, zda je stěžovatel členem prvního vedlejšího účastníka řízení a nájemcem předmětného bytu (dále jen "řízení o určení členství v družstvu"). V tomto řízení Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104 návrh stěžovatele na určení, že je členem prvního vedlejšího účastníka řízení a nájemcem bytu, zamítl, přičemž jako předběžnou otázku řešil platnost dohod o převodu členských práv a povinností k bytu. Dospěl k závěru, že dohody o převodu členských práv k bytu uzavřené nejprve mezi stěžovatelem a Tomášem Březinou a následně mezi Tomášem Březinou a druhým a třetím vedlejším účastníkem řízení jsou platné.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 6. 2021 č. j. 61 C 141/2016-672 žalobu na povolení obnovy řízení zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).
4. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením ze dne 11. 10. 2022 č. j. 15 Co 194/2021-724 usnesení městského soudu v napadených výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II až IV). Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel uplatnil tři důvody obnovy řízení. Co se týče prvního důvodu obnovy řízení, který stěžovatel opíral o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020, krajský soud uvedl, že v tomto řízení se řešilo odškodnění stěžovatele za průtahy v jiném řízení a s původním řízením přímo nesouviselo.
Jakkoliv sice mohly některé dílčí závěry v uvedeném rozsudku naznačovat, že druhý a třetí vedlejší účastník řízení nemohli získat členská práva a povinnosti k bytu (což mohlo být významné pro rozhodnutí ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012 o určení členství v družstvu), nemohlo to nic změnit na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnictví k bytu. Na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu nemohl nic změnit ani případný převod členských práv a povinností k bytu, který se měl uskutečnit podle dohody o převodu členských práv a povinností k bytu ze dne 22.
1. 2010 uzavřené mezi Tomášem Březinou a Davidem Špirkou (stěžovatelem uváděný třetí důvod obnovy řízení). Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel není členem prvního vedlejšího účastníka řízení a není nájemcem bytu (viz rozhodnutí vydaná v řízení u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012 o určení členství v družstvu, v němž byla vyřešena otázka, kterou měly posoudit soudy v původním řízení jako předběžnou), platí závěry krajského soudu učiněné v původním řízení (viz rozsudek ze dne 14. 5.
2019 č. j. 15 Co 45/2019-467), že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určovacích žalobách, které nemohou změnit ani skutečnosti (důkazy) uváděné v návrhu na obnovu řízení. Druhý důvod obnovy řízení opírající se o tvrzení, že stěžovatel převedl členská práva k bytu již v listopadu 2008 na svého otce, byl pak uplatněn po uplynutí jak subjektivní, tak objektivní lhůty [§ 233 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")] a navíc by šlo o důkaz (Oznámení o převodu členství), který stěžovatel mohl použít i v původním řízení.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 1. 2024 č. j. 27 Cdo 2590/2023-780 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelem předložená otázka, zda za důkaz umožňující obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., který účastník řízení bez své viny nemohl použít v původním řízení, a který může přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, lze považovat i listinu, o které sice stěžovatel věděl, že dříve existovala, ale kterou neměl v průběhu původního řízení k dispozici a neměl jistotu, zda stále existuje, byla krajským soudem vyřešena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 13.
9. 2023 sp. zn. 27 Cdo 2872/2022 vydané v souvislosti se žalobou stěžovatele na obnovu řízení o určení členství v družstvu). K tomu Nejvyšší soud podotkl, že skutečnost, že stěžovatel nevěděl, zda listina ještě existuje, mu nebránila v tom, aby ji v původním řízení jako důkaz označil. Bez právního významu bylo, zda by provedení důkazu listinou mohlo přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci samé, jelikož stěžovatel listinu v původním řízení jako důkaz neoznačil, ačkoli o ní věděl. Ani druhá otázka, zda dohoda o převodu členských práv a povinností týkajících se družstevního bytu, která sice byla mezi účastníky tohoto právního úkonu podepsána, ale nebyla předložena k registraci bytovému družstvu, je ve vztahu k účastníkům této smlouvy a k třetím osobám účinná či nikoliv, nemohla založit přípustnost dovolání.
Stěžovatel totiž dovozuje nové skutečnosti právě z této listiny, která ovšem nebyla důvodem pro povolení obnovy řízení.
6. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku použitelnosti listiny (Oznámení o převodu členství), jako důkazu umožňujícího obnovu řízení. Vyslovuje přesvědčení, že listinný důkaz, který stěžovatel neměl k dispozici a o němž nevěděl, zda ještě existuje, nemohl bez své viny v řízení použít, a je proto důvodem pro obnovu řízení. Domnívá se, že podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být důvodem pro obnovu řízení takový důkaz, který účastník řízení nemohl bez své viny použít. Nejvyšší soud ovšem staví svůj závěr na nesprávné úvaze, že stěžovatel mohl takový důkaz, o němž nevěděl, zda ještě existuje, v původním řízení alespoň "označit". Dále nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho argumentací, že dohoda o převodu členských práv uzavřená stěžovatelem a Tomášem Březinou byla absolutně neplatná. Stěžovatel nemohl převést členská práva a povinnosti k bytu na Tomáše Březinu, neboť, jak vyplývá právě z listiny Oznámení o převodu členství, předtím (v listopadu 2008) je převedl na svého otce. Pro závěr, že se druhý a třetí vedlejší účastník řízení nemohli stát nabyvateli členských práv k bytu, svědčí i další nový důkaz - dohoda ze dne 22. 1. 2010 o převodu členských práv uzavřená mezi Tomášem Březinou a Davidem Špirkou. Nevzaly-li obecné soudy tento nově předložený důkaz v potaz, zasáhly tím do práv stěžovatele. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že rozhodoval formalisticky. Zdůrazňuje, že v dovolání uvedl, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání a proč je rozhodnutí krajského soudu nesprávné.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na povolení obnovy řízení, což sebou přináší jistá specifika soudního přezkumu. V řízení o povolení obnovy totiž obecné soudy nehodnotí zákonnost, správnost či odůvodněnost původního rozhodnutí. Jejich přezkumný rámec je mnohem užší. Je-li toto řízení zahájeno z důvodu dosud neuplatněných skutečností, důkazů či rozhodnutí (jako tomu bylo v tomto případě), zabývají se soudy pouze tím, zda je účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení a zda mu mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
10. Co se týče ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozhodnutím vydaným v řízení o povolení obnovy, není - podobně jako u obecných soudů - měřítkem její důvodnosti, věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly [viz např. nálezy ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1148/13
(N 14/72 SbNU 189), bod 10 nebo ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 3386/09
(N 151/58 SbNU 281), bod 13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
11. Ústavní soud mohl přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze z výše uvedených hledisek. Žádná pochybení dosahující ústavněprávní roviny však neshledal. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasil s tím, jak obecné soudy posoudily otázku použitelnosti důkazu - Oznámení o převodu členství z listopadu 2008. Ústavní soud nemá žádné výhrady proti jejich závěru, že tento důkaz by nesplňoval podmínky pro obnovu řízení, neboť byl uplatněn opožděně (viz § 233 o. s. ř.) a navíc nic nebránilo stěžovateli, aby jej, byť by jej neměl k dispozici, navrhl (označil) ještě v původním řízení, když si jeho existence musel být vědom, neboť byl tvrzeným účastníkem převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu na svého otce.
12. Vytýkal-li stěžovatel obecným soudům, jak se vypořádaly s jeho argumentací, že důkaz o tom, že dohoda o převodu členských práv a povinností k bytu byla absolutně neplatná a druhý a třetí vedlejší účastník řízení nemohli nabýt členská práva k předmětnému bytu, pak přehlíží, že tuto otázku zodpověděly obecné soudy v původním řízení tak, že posouzení platnosti dohody (byť by šlo o nový důkaz) by nemělo na postavení druhého a třetího vedlejšího účastníka řízení žádný vliv, neboť o jejich postavení již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že jsou členové družstva a nájemci bytu (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.
8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104 vydané v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012). Vyřešení jejich postavení jako předběžné otázky důležité pro původní řízení již v předchozím řízení o určení členství v družstvu vedlo následně obecné soudy v původním řízení k závěru o absenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětného bytu. Nadto nelze přehlédnout, že tato část argumentace se vztahuje k věcnému přezkumu původního řízení, resp. dokonce k přezkumu závěrů vydaných v řízení o určení členství v družstvu.
Taková argumentace ale není vyhrazena pro řízení o povolení obnovy.
13. K výše uvedenému je třeba pro úplnost doplnit, že ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím vydaným v řízení o určení členství v družstvu (řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012) byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1146/20 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. I v tomto řízení stěžovatel podal žalobu na jeho obnovu (s obdobnou argumentací vztahující se k listině označené jako Oznámení o převodu členství), která byla zamítnuta (usnesením krajského soudu ze dne 25. 11. 2021 č. j. 19 Cm 61/2012-1484, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2022 č. j. 8 Cmo 97/2022-1566, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. 6. 2022 č. j. 8 Cmo 97/2022-1569, proti němuž směřující dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023 č. j. 27 Cdo 2872/2022-1619 odmítnuto jako nepřípustné).
14. K nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím Nejvyššího soudu Ústavní soud podotýká, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se stěžovatelem předloženými otázkami zabýval, odkázal na konstantní judikaturu a jasně a srozumitelně vysvětlil, proč není dovolání přípustné.
15. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost argumentačně zůstává v rovině podústavního práva, přičemž pokračující polemika s důvody, které vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby na obnovu řízení, ústavní roviny nedosahuje. Ústavní stížnost stěžovatele a důvody v ní uváděné představují tak toliko další projev stěžovatelova nesouhlasu se závěry soudů. Ústavní soud však opětovně zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň v přezkumu rozhodnutí obecných soudů a v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k výkladu jiných než ústavních předpisů.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu