Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti I. H., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2023 č. j. 2 Ad 8/2018-81, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na přiměřené sociální zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelce (žalobkyni) trpící od narození Downovým syndromem byl na Slovensku v roce 1994 přiznán invalidní důchod nezávislý na době pojištění (tzv. invalidní důchod z mládí). Od roku 2009 má stěžovatelka v České republice trvalý pobyt a v roce 2016 získala české občanství. Od března 2016 do února 2017 se dobrovolně účastnila českého systému důchodového pojištění. V polovině února 2017 uhradila podle § 6 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), pojištění jednorázovou částkou. Dne 22. 2. 2017 požádala o přiznání řádného invalidního důchodu. Vedlejší účastnice řízení však zamítla jak její žádost, tak i následné námitky proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Podle vedlejší účastnice řízení přiznání invalidního důchodu z mládí ve Slovenské republice vylučovalo (samo o sobě) v České republice nejenom přiznání invalidního důchodu z mládí, ale též přiznání řádného invalidního důchodu.
3. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice řízení se stěžovatelka úspěšně bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který její rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 10. 11. 2021 č. j. 2 Ad 8/2018-55. V něm uvedl, že přiznání invalidního důchodu z mládí na Slovensku může podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen "nařízení"), v Česku vyloučit jen přiznání dalšího (zde českého) invalidního důchodu z mládí, nikoli však řádného invalidního důchodu. Podle městského soudu nařízení chápe invalidní důchod z mládí a řádný invalidní důchod jako dva různé typy důchodů a nevylučuje jejich současné pobírání. Podmínky pro přiznání řádného invalidního důchodu stěžovatelka tedy splnit přinejmenším mohla, vedlejší účastnice řízení se ale jejich splněním nezabývala. Městský soud proto vedlejší účastnici řízení uložil, aby v dalším řízení posoudila, zda stěžovatelka získala dostatečnou dobu pojištění jako podmínku pro přiznání řádného invalidního důchodu.
4. Proti rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice řízení kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 11. 2022 č. j. 10 Ads 525/2021-34 vyhověl a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že splnění podmínek pro přiznání tzv. invalidního důchodu z mládí podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vylučuje současné přiznání "řádného" invalidního důchodu podle § 38 a násl. téhož zákona, a to i v případě, že žadatel o řádný invalidní důchod získal (např. na základě dobrovolného přihlášení se k důchodovému pojištění podle téhož zákona ve znění účinném do 31. 1. 2018) potřebnou dobu pojištění. Na základě principu asimilace faktů podle čl. 5 nařízení dopadá stejný důsledek i na situaci, ve které o přiznání českého řádného invalidního důchodu žádá poživatel např. slovenského invalidního důchodu z mládí. Nejvyšší správní soud dodal, že i přes pochopitelné motivy stěžovatelky pro získání českého invalidního důchodu, nemohou soudy důchod přiznat, pokud to zákon neumožňuje. V této souvislosti zdůraznil, že sociální práva nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů, jak stanoví čl. 41 odst. 1 Listiny. Sociální práva jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. V rámci ústavním pořádkem stanovených mezí má zákonodárce poměrně širokou možnost upravit provedení jednotlivých sociálních práv. Soudy nemohou volně přepisovat význam právních předpisů či jít proti textu zákona, pokud z něj nevyplývá nárok na určitou sociální dávku.
5. Městský soud poté, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v kasačním rozsudku, ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 č. j. 2 Ad 8/2018-81 žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V intencích kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu uvedl, že získání invalidního důchodu podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vylučuje získání řádného invalidního důchodu podle téhož zákona. Tento důsledek se pak na základě čl. 5 nařízení přenáší i na situaci, kdy žadatelka o řádný invalidní důchod již získala a pobírala invalidní důchod z mládí z jiného členského státu Evropské unie (nyní tedy ze Slovenska). V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkové okolnosti a průběh dosavadního řízení. Nesouhlasí s právním názorem vysloveným správními soudy. Domnívá se, že tzv. obecný (řádný) invalidní důchod přiznávaný podle § 39 zákona o důchodovém pojištění má přednost před invalidním důchodem v mimořádných případech přiznávaným podle § 42 zákona o důchodovém pojištění. Uznání invalidity ve Slovenské republice přitom neznamená, že je osoba invalidní i podle českých právních předpisů. Český a slovenský důchod určený pro invalidy z mládí nejsou totožnými dávkami sociálního zabezpečení a nelze na ně proto aplikovat čl. 5 nařízení. Podle stěžovatelky čl. 46 odst. 1 nařízení nebrání tomu, aby poté, co byl pojištěnci přiznán invalidní důchod typu A, byl později v jiném členském státě přiznán invalidní důchod typu B za doby pojištění získané v období po přiznání invalidního důchodu typu A. Tato otázka však dosud nebyla Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "SDEU") řešena a Nejvyšší správní soud měl podat žádost o zodpovězení předběžné otázky. Nejvyššímu správnímu soudu dále vytýká, že zásadu stejného hodnocení skutečností aplikoval v rozporu se zásadou sčítání dob pojištění zakotvenou v čl. 6 nařízení, díky čemuž vyloučil příslušnost českých orgánů sociálního zabezpečení k poskytování dávky v invaliditě stěžovatelce.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva. Opětovné podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu proti rozhodnutí, jímž městský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je totiž podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nepřípustné.
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta její žaloba směřující proti zamítnutí její žádosti o přiznání řádného invalidního důchodu. Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že Nejvyšší správní soud porušil právo na spravedlivý proces, protože nepodal k SDEU žádost o zodpovězení předběžné otázky. Problematice podávání předběžných otázek soudy České republiky k SDEU se Ústavní soud opakovaně věnoval [viz např. nález ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11
(N 202/63 SbNU 357; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nepoložení předběžné otázky tak skutečně může v určitých případech představovat porušení ústavně zaručeného základního práva na řádný proces a práva na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii (stížnosti č. 3839/07 a 383353/07)]. Ovšem ne vždy, kdy není v souladu s unijním právem položena předběžná otázka, dochází k porušení ústavnosti, nýbrž musí jít o zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 154/08 či ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 2463/12 ).
10. Za svévolné, a tedy protiústavní lze považovat takové jednání soudu poslední instance, jestliže: 1) soud měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, přesto však předběžnou otázku nepoložil; 2) soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky SDEU, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce, nebo 3) soud překročil míru svého uvážení v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku, a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva (srov. nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08
(N 6/52 SbNU 57) , bod 23; či usnesení ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3400/12 ). O žádný takový případ nejde.
11. Stěžovatelka prosazuje názor, že český a slovenský důchod určený pro invalidy z mládí nejsou totožné dávky sociálního zabezpečení, a proto na ně nelze aplikovat čl. 5 nařízení. Nejvyšší správní soud však vysvětlil (viz body 12 a 13 rozsudku), že oba tyto důchody pro invalidy z mládí (tedy český i slovenský) spadají do stejné skupiny důchodů upravených právními předpisy "typu A" (čl. 44 odst. 1 a 2 nařízení), když jsou v obou zemích zařazeny ve stejné příloze. Zároveň přitom platí, že předpoklady přiznání invalidního důchodu z mládí vylučují posouzení poklesu pracovní schopnosti podle § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, což u stěžovatelky, které byl vznik invalidity určen ke třem rokům věku, nebylo ani možné. Vzhledem k výše uvedenému je současné pobírání invalidního důchodu z mládí a řádného invalidního důchodu vyloučeno.
12. Jak se podává z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud neměl pochybnost o výkladu unijního práva a z jeho pohledu tak šlo o postup v rámci tzv. doktríny acte claire, kdy výklad a správná aplikace unijního práva jsou natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2553/07 či ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 ). Ústavní soud tak v tomto případě neshledává žádný důvod k tomu, aby byla SDEU předložena předběžná otázka stran výkladu či platnosti práva Evropské unie, jejichž vyřešení by bylo potřebné pro rozhodnutí v nyní posuzované věci.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu