Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2007 soudcem zpravodajem Janem Musilem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného Mgr. L. B.,proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 24 Co 546/2005, za účasti B. J. a R. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. 5 C 363/97 ve věci samé a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Usnesením ze dne 20. 7. 2006 č. j. 25 Cdo 1701/2006 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud upozornil na podmínky přípustnosti dovolání, jež upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Zdůraznil, že dle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání dle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel v dané věci napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu škody na zdraví, a to na náhradě bolestného ve výši 15.000,- Kč a za poškození automobilu, za ošacení a brýle ve výši 8.058,- Kč a 2.836,- Kč. Nejvyšší soud konstatoval, že se jedná se o dílčí nároky (§ 442 odst. 1 a § 444 odst. 1 obč. zák.) se samostatným skutkovým základem, byť požadované na dvou žalovaných jako důsledek jedné škodné události.
Přípustnost dovolání proto Nejvyšší soud posuzoval u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (Nejvyšší soud zde odkazuje na svou judikaturu, konkrétně na usnesení ze dne 28. 9. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Nejvyšší soud shledal, že žádný z nároků, jež byly předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku 20.000,- Kč a že přípustnost dovolání v dané věci je tedy vyloučena již citovaným ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.
V projednávaném případě podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 20. 7. 2006 č. j. 25 Cdo 1701/2006 odmítnuto. Podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V projednávaném případě však Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z toho důvodu, že směřovalo proti rozhodnutí o bagatelní věci, proti němuž dovolání není přípustné ze zákona [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení odvolacího soudu (např. viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32).
V dané věci se jedná o výše uvedený případ a lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne doručení ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2006. Toto usnesení muselo být stěžovateli doručeno již před 20. červencem 2006, kdy o dovolání rozhodoval Nejvyšší soud. Lhůta pro podání Ústavní stížnosti tak uplynula nejpozději 17. září 2006, zatímco návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu byl Ústavnímu soudu doručen teprve 21. listopadu 2006, tedy opožděně. Obiter dictum Ústavní soud dodává:
Stěžovatel zvolil nevhodný procesní postup, jestliže proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, ač toto nebylo přípustné vzhledem ke znění § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (v případě pochybností nebylo vyloučeno, aby stěžovatel souběžně s dovoláním podal i ústavní stížnost). Samo rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2007
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj