Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Beneše, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyněm, advokátem, se sídlem Legerova 148, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2024 č. j. 22 Co 186/2023-331 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. května 2023 č. j. 18 C 237/2022-167, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Kryštofa Beneše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Praze ("krajský soud") a Okresního soudu v Kolíně ("okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 27 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o výživném pro již zletilého stěžovatelova syna.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu syna částkou 20 000 Kč měsíčně s účinností od 12. 8. 2019 (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit synovi nedoplatek na výživném za období od 12. 8. 2019 do 30. 4. 2023 ve výši 890 000 Kč ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že pro částku 10 000 Kč měsíčně za dobu od 12. 8. 2019 do 31. 5. 2021 a pro částku 5 000 Kč měsíčně od 1. 6. 2021 se žaloba zamítá a ve výroku II. tak, že dlužné výživné za dobu od 12. 8. 2019 do 31. 12. 2023 v částce 681 452 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do tří měsíců od právní moci rozsudku; v dalším rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. potvrdil.
5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž rozporuje připuštění změny žaloby okresním soudem po koncentraci řízení. Nesouhlasí rovněž s přiznáním dlužného výživného za dobu tří let zpětně od zahájení řízení podle § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"). Má za to, že uvedené ustanovení se použije pouze ve vztahu k nezletilým dětem. Rozporuje rovněž výši stanoveného výživného, přičemž uvádí, že i když vlastní nemovitý majetek, žije skromně, což by se mělo odrazit rovněž v otázce určení výživného. Stěžovatel se dovolává rovněž zásad zákazu zneužití práv a zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy a upozorňuje na dlouhodobé a z jeho pohledu matkou způsobené odloučení syna, který jej kontaktoval po dlouhé době až s výzvou k úhradě výživného.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení okresního a krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena pouze na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na zletilého syna, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr, byť stěžovatel svou argumentaci zastřešuje odkazy na ustanovení Listiny. Krajský soud a před ním (obecně vzato) též okresní soud ovšem své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces (nedostatky nalézacího řízení byly napraveny v rámci řízení odvolacího - srov. rozsudek krajského soudu, body 16 a 36). Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
9. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Tomuto požadavku krajský soud dostál, neboť z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil. Krajský soud ve shodě s okresním soudem zhodnotil, že stěžovatelův syn se soustavně připravuje na své budoucí povolání, zvyšuje si kvalifikaci a splňuje tak podmínku odkázanosti na výživu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 34). Nejedná se tedy o "věčného studenta" ve smyslu závěrů plynoucích např. z nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014. Obecné soudy se též detailně zabývaly majetkovými poměry stěžovatele.
Dospěly-li přitom k závěru, že stěžovatel je schopen získat další příjem k úhradě výživného i řádným hospodařením se svým nemovitým majetkem, neshledává na tom Ústavní soud cokoliv nezákonného, a tím méně pak protiústavního. Ústavní soud se ztotožňuje rovněž s výkladem § 922 odst. 1 občanského zákoníku a jeho použitím ve vztahu ke zletilým dětem, který je v souladu nejen s jeho vlastní rozhodovací praxí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3754/18 ze dne 27. 12. 2018), ale rovněž s doktrinárním chápáním institutu zpětného přiznání výživného (srov. Melzer, F., Tégl, P.
a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1699). Krajský soud se vypořádal rovněž s námitkou týkající se změny žaloby po koncentraci řízení (srov. rozsudek krajského soudu, bod 11), resp. s námitkou týkající se tvrzeného zneužití práva ze strany zletilého syna (srov. rozsudek krajského soudu, bod 35 a bod 2, odkazující na rozsudek okresního soudu - bod 20). Opakovat přitom, co bylo přesvědčivě vyloženo již v předchozím soudním řízení, by zdejší soud považoval za nadbytečné, a proto se omezí toliko na odkaz na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí.
11. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Vyjadřuje-li stěžovatel přesto nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje obecným odkazem na právo na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoliv však právem na "vítězství" v civilním řízení.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu