Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BISinvest s. r. o., se sídlem v Bohumíně, Lidická 330, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem v Ostravě 1, Poštovní 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2006, čj. 40 Co 666/2006-86, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 18. dubna 2006, čj. 10 C 127/2005-74, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o návrhu vedlejších účastníků A. a B. Z. na vydání předběžného opatření tak, že stěžovatelce bylo zakázáno nakládat s nemovitostmi uvedenými ve výroku usnesení Okresního soudu v Přerově. Ve velmi stručné ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka porušení práva "na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny", což se mělo stát nekonkrétním výrokem, který je prý nevykonatelný. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obou obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález I.
ÚS 68/93 , Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123 a konst. judikatura). Je v tomto aspektu jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice, a to včetně posouzení, zda jsou dány důvody pro vydání předběžného opatření či nikoliv. Usnesení obou soudů jsou dostatečně odůvodněna tak, aby splnila požadavky kladené na odůvodnění judikaturou Ústavního soudu. Ústavnímu soudu nadto není vůbec jasné, a podstatě napadených rozhodnutí se příčí, jak by vůbec mohlo být porušeno jakékoliv základní právo stěžovatelky, pokud by snad (jak tvrdí stěžovatelka) vskutku byla dána nevykonatelnost rozhodnutí o předběžném opatření za situace, kdy toto rozhodnutí směřuje právě proti stěžovatelce.
Proto se Ústavní soud nemusel ani k stěžovatelkou zpochybněné vykonatelnosti rozhodnutí Okresního soudu v Přerově jakkoliv vyslovovat.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007