Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Kaštylové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 8. 2019, č.j. 31 C 188/2018-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č.j. 19 Co 15/2020-165, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2021, č.j. 30 Cdo 3406/2020-195, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
13. Pokud obecné soudy nepřistoupily na argumentaci stěžovatelky ohledně příčinné souvislosti mezi tvrzenými průtahy v řízení a ušlým nájemným, Ústavní soud to považuje za výraz nezávislého soudního rozhodování, jež z mezí ústavnosti nevybočilo. Sama stěžovatelka totiž zároveň připustila (a činí tak i v ústavní stížnosti) i to, že ostatní spoluvlastníci jí neposkytovali součinnost potřebnou k opravě a rekonstrukci bytů, která by mohla vést k inkasování nájemného za jejich pronájem. Bez ohledu na to, zda délka řízení již měla charakter průtahů v řízení, tak nebyla postavena najisto existence reálných podmínek pro to, že by stěžovatelka mohla byty konkrétním nájemcům za dané nájemné skutečně pronajmout a nešlo by tak jen o čistě hypotetickou možnost (sama stěžovatelka navíc uvádí, že jeden z bytů pronajala až na konci roku 2017 a další tři byty až na začátku roku 2018, ušlého nájemného se však domáhala za roky 2012 až 2015).
14. Jde-li o nesouhlas stěžovatelky s posouzením jejího nároku na nemajetkovou újmu coby promlčeného, lze uvést, že ústavnost šestiměsíční lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně aproboval. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky vzniku nároku na náhradu škody zakotvuje právě citovaný zákon, který stanoví, že se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1635/19 ze dne 30. 9. 2019 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Jak Ústavní soud uvedl např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2218/13 ze dne 15. 8. 2013 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 6/21 ze dne 2. 3. 2021, není citovaným ustanovením mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost protiústavní intenzity, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku a stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (jak ostatně uvedl již Nejvyšší soud, je věcí stěžovatele rozvrhnout si promlčecí dobu tak, aby měl dostatek času k podání žaloby v případě, že jeho nárok nebude plně uspokojen, přičemž mu nic nebrání v tom, aby žalobu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří).
16. Pro úplnost lze pak doplnit, že kromě toho, že promlčecí doba podle přesvědčení stěžovatelky neběžela po dobu mimosoudních jednání, tedy až do ledna 2019, kdy obdržela reakci žalované na svůj návrh na mimosoudní řešení věci, neuvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti žádný specifický důvod, pro který by svůj nárok objektivně nemohla včas uplatnit a byla by tak nepřiměřeně omezena krátkou promlčecí lhůtou.
17. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Pokud jde o zpochybnění nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a ušlým nájmem, pak konkrétně namítá, že na rozdíl od rozhodnutí citovaného obecnými soudy, nebyly v jejím případě hlavní příčinou vzniku újem neshody mezi spoluvlastníky, nýbrž právě nesprávný úřední postup soudů spočívající v neodůvodněných průtazích v řízení, které stěžovatelka nezavinila. Pokud by k žalobou namítaným průtahům nedošlo, mohla se stát výlučným vlastníkem nemovitostí dříve, čímž by se předešlo nejistotě v otázce vypořádání i zhoršování stavu nemovitostí, nehledě na to, že ostatní spoluvlastníci neposkytovali součinnost potřebnou k opravě a rekonstrukci bytů, která by mohla vést k realizaci jejich užitné hodnoty.
O tom, že skutečnou a rozhodující příčinou vzniku škod, zejm. nemožnosti pronajmout bytové jednotky, byly namítané průtahy v řízení, svědčí dle stěžovatelky i to, že se jí podařilo bytové jednotky pronajmout až poté, co se stala jejich výlučnou vlastnicí. Stěžovatelka nesouhlasí také se závěrem obecných soudů, že nárok na nemajetkovou újmu je promlčen. Namítá, že promlčecí doba dle § 647 o. z. neběžela po dobu mimosoudních jednání, tedy až do ledna 2019, kdy obdržela reakci žalované na svůj návrh na mimosoudní řešení věci, a žaloba tudíž byla podána včas.
Výklad zvolený obecnými soudy dle stěžovatelky vede k nepřípustnému zvýhodnění žalované oproti jiným účastníkům občanskoprávního řízení.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2021
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu