Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 28/2009, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 1 Nt 371/2005, spojené s návrhem na "odklad vykonatelnosti napadených usnesení", o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 28/2009, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 1 Nt 371/2005, takto:
Vykonatelnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 To 28/2009, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 1 Nt 371/2005, se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel s ústavní stížností rovněž spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny, neboť výkon napadených rozhodnutí (výkon trestu odnětí svobody) se v daném případě jeví být závažným zásahem do základních práv stěžovatele, přičemž s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postup (nutnost vyžádat si vyjádření obecných soudů a repliku stěžovatele) není možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu
Podmínky pro konání veřejného zasedání dne 25. 4. 2008 v nepřítomnosti stěžovatele byly proto podle jeho názoru splněny, neboť stěžovatelova účast nebyla nutná a o veřejném zasedání byl řádně a včas vyrozuměn. Stěžovatel ve své replice ze dne 3. 7. 2009 odkázal na odůvodnění ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud usnesením ze dne 30. 4. 2009 č. j. III. ÚS 884/09-12
stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) vyhověl, a to z důvodů tam uvedených. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - obsahově spojují též s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), jestliže ústavněprávním požadavkem rovněž je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně a srozumitelně odůvodněna (srov. též § 125 odst. 1 a § 2 odst. 5 tr. řádu), a to logicky zahrnuje i požadavek, aby se soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení, jež vznesl ku své obraně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998
sp. zn. IV. ÚS 304/98
, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 120, str. 177 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002
sp. zn. I. ÚS 113/02
, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109, str. 213 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004
sp. zn. I. ÚS 654/03
, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27, str. 255, a rozhodnutí další). Současně nelze přehlédnout ani stěžovatelem výslovně odkazovaný čl. 38 odst.
2 větu první Listiny, podle kterého "má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům", jemuž odpovídá úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy lze (naopak) jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se má řízení týkat. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je všeobecně považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces, a tomu odpovídá, že musí být vytvořen prostor i pro jeho specifické uplatnění v situaci, kdy se obviněný řádně a včas z účasti omluví a požádá o odročení hlavního líčení. Se zřetelem k nepominutelným konotacím, které představuje eventualita přeměny uloženého trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody ve smyslu § 45a odst. 4 trestního zákona ve vztahu ku čl. 8 odst. 2 Listiny (ačkoli trest představující "zbavení svobody" byl již potenciálně uložen), je adekvátní obdobně nahlížet i na účastenství v řízení, v němž se o takové přeměně rozhoduje (podle § 340b odst. 1 a 2 tr. řádu); co tedy platí o obviněném, je namístě přiměřeně spojovat i s odsouzeným, o něhož zde jde. To vše platí v obecném rámci procesní úpravy přítomnosti konkrétních osob při veřejném zasedání, včetně toho, jak ji vymezila judikatura obecných soudů, případně i soudu Ústavního [srov. kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009
sp. zn. II. ÚS 2152/08
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 54, nález č. 156, str. 27), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003]. Jde pak o to, za jakých podmínek bylo možné veřejné zasedání vést před soudem prvního stupně v nepřítomnosti odsouzeného stěžovatele, pakliže současně z dosud uvedeného - na druhé straně - neplyne, že soud nemůže jednat bez odsouzeného, resp. v jeho nepřítomnosti vůbec, resp. nikdy. Nepochybným ústavněprávně relevantním požadavkem - vždy - je, aby soud pro odsouzeného otevřel reálnou možnost se jednání (zde veřejného zasedání) zúčastnit, a pakliže se z něj omluvil a požádal o jeho odročení, aby na jeho podání adekvátně reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (případně aby alespoň ze spisu bylo zjevné), proč žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl. Na odsouzeném ovšem je, aby již ve včasné omluvě a žádosti o odročení veřejného zasedání uvedl vážné důvody, jež mu v účasti na veřejném zasedání brání, a na soudu, aby je pak z hlediska "omluvitelnosti" zhodnotil. Zde nacházejí principy vycházející z obou dotčených ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) svého sjednocení; jestliže v obou směrech obecné soudy pochybily - a stalo-li se tak v ústavněprávním kontextu - založily tím důvod, aby Ústavní soud do řízení vedeného před obecnými soudy ze své přezkumné pravomoci zasáhl. Stranou lze ponechat otázku skutečné existence písemného podání (resp. jeho doručení soudu), kterým se stěžovatel měl omluvit z účasti na veřejném zasedání ze dne 25. 4.
2008, jestliže se v procesním spisu nenachází, leč na druhé straně stěžovatel k ústavní stížnosti připojil podací lístek o předání dopisu obvodnímu soudu poště k přepravě; tento rozpor totiž odstraňovat netřeba. Podstatné je, že z procesního spisu se podává, že kopie lékařských potvrzení vystavených MUDr. P. S. (o pracovní neschopnosti stěžovatele ze dne 18. 4. 2008, jakož i potvrzení o jeho nezpůsobilosti vykonávat "během celého roku 2007 až do současnosti ... veřejně prospěšné práce" ze dne 21. 4. 2008) byly do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 3 osobně dodány v den veřejného zasedání 25. 4. 2008 v 10.00 hod. (spis, č. l. 37), zatímco veřejné zasedání (v jehož rámci vyhlásil usnesení o přeměně trestu obecně prospěšných prací) soud prvního stupně zahájil téhož dne ve 12.00 hod. Podle poznámky na č. l. 37 spisu byla uvedená lékařská potvrzení předložena příslušnou kanceláří rozhodující soudkyni až dne 28. 4. 2008, a z odůvodnění vydaného rozhodnutí se rovněž dokládá, že jí nebyly známy; zde se totiž konstatuje, že soud předchozí veřejné zasedání "za účelem předložení potvrzení o úhradách výživného a lékařské zprávy o zdravotním stavu odsouzeného odročil", avšak "k dalšímu veřejnému zasedání se odsouzený nedostavil, přestože byl řádně předvolán a žádná potvrzení soudu ani nezaslal jiným způsobem". Výše předjímaná pochybení obecného soudu se zjevují již zde; jde totiž na vrub soudu, jestliže rozhodné listiny, jež obsahovaly stěžovatelovu omluvu a žádost o odročení veřejného zasedání, se dostaly do dispozice soudkyně opožděně, ačkoli byly (včas) v dispozici samotného soudu; nedostatky v jeho vnitřní organizaci samozřejmě nemohou - co do tím vyvolaných nepříznivých konsekvencí - zasahovat procesní poměry nikoho jiného. Totéž platí i o listině obsahující lékařské hodnocení stěžovatelova zdravotního stavu ve vztahu ke způsobilosti vykonat obecně prospěšné práce, jestliže podle ustanovení § 45a odst. 3 trestního zákona se do doby jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu, v níž má být trest vykonán, nezapočítává doba, po kterou odsouzený nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky [písmeno a)]. Z tohoto důvodu tudíž šlo nepochybně o listinu, jež byla pro rozhodnutí soudu významná. Řečené si tedy zasluhuje (z pohledu výše vyložených zásad ústavněprávního přezkumu) pozornost hned ve dvojím směru; za prvé, že soud nikterak nereagoval na stěžovatelovo podání, jímž se mínil omluvit z účasti na veřejném zasedání a žádat o jeho odročení, a věc projednal bez jeho účasti, jakoby jej nebylo (čímž byl založen nedostatek procesní), a za druhé, vycházel z toho, že neexistuje stěžovatelem dříve ohlášený doklad o jeho nezpůsobilosti ze zdravotních důvodů vykonávat trest obecně prospěšných prací, ačkoli takový doklad stěžovatel soudu do doby jeho rozhodování dodal; tím se stalo, že se soud nevypořádal s objektivně existující stěžovatelovou námitkou (obranou) proti přeměně trestu obecně prospěšných prací, což ve vztahu k vydanému rozhodnutí představuje též nedostatek věcný, neboť pomíjí skutkový argument, jemuž předem nebylo možné upřít relevanci. Zásady vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.
2 Listiny, jak byly shora vyloženy, byly tudíž porušeny. Ve stejném duchu však postupoval i soud stížnostní. Ačkoli fotokopie obou shora zmíněných lékařských zpráv MUDr. P. S. již byly v době jeho rozhodování součástí procesního spisu (č.l. 37), je z odůvodnění jím vydaného usnesení zřejmé, že byly pominuty (resp. přehlédnuty) rovněž, resp. opětovně. Stížnostní soud totiž po soudu prvního stupně toliko - a oproti skutečnosti - zopakoval, že poukazoval-li stěžovatel "na své zdravotní problémy, tyto příslušnými lékařskými zprávami nedoložil, ač k tomu byl soudem prvního stupně vyzván, a z toho důvodu bylo veřejné zasedání odročováno, přičemž k dalšímu veřejnému zasedání se odsouzený již, aniž by se řádně omluvil, nedostavil" (spis, č.l. 63). Je tedy evidentní, že toto konstatování stížnostního soudu zcela míjí to, co bylo ze spisu seznatelné, resp. je s jeho obsahem ve zřejmém rozporu. Porušení povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit a vypořádat se s podstatnými námitkami účastníka řízení (viz výše) je v dané situaci natolik zřejmé, že - ač situováno primárně do roviny zákonnosti - nabývá tím i rozměr ústavněprávní, jehož obecné rysy byly shora vyloženy. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny bylo proto porušeno i v řízení a rozhodnutí stížnostního soudu. Tím se obecné soudy nevypořádaly (logicky ani vypořádat nemohly) s otázkou věrohodnosti, úplnosti či věcné správnosti těch důkazních pramenů, které jim stěžovatel předestřel. Ústavnímu soudu to již nepřísluší [k tomu srov. rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 359/96
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 95, str. 367) a
sp. zn. I. ÚS 650/99
(ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], a bude tedy znovu na soudech obecných, aby právě sem soustředily svoji procesní pozornost, a v případě, že tu shledají relevantní nedostatky, z toho vyvodily odpovídající důsledky. Tím má být též řečeno, že Ústavní soud nikterak nepředjímá věcný výsledek dalšího stadia řízení; obecným soudům totiž vytýká především nedbalost procesní, jež nemohla být přehlédnuta a ve vztahu k níž nebylo možné ani adekvátně uvážit další obsahové složky napadených rozhodnutí, pro něž by v širším věcném kontextu přezkumu tato rozhodnutí obstát i mohla. Ústavní soud tudíž nemohl dospět k jinému závěru, než že napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Na tomto základě Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 č. j. 8 To 28/2009-62 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 4. 2008 č. j. 1 Nt 371/2005-38 podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.