Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Hellera, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram I, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 7 As 33/2024-32 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2024 č. j. 51 A 67/2023-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, Praha 5 - Smíchov, 2) Bc. Jitky Kala Lavičkové, MBA, 3) Petra Lavičky, 4) Ing. Petra Lavičky a 5) Jitky Duškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel požadoval změnu v užívání stavby spočívající v tom, že dílna dosud určená jako doplňková stavba k rodinnému domu měla být nově užívána jako provozovna pro podnikatelskou činnost (klempířská a zámečnická dílna). Vedlejší účastník 1) zrušil první rozhodnutí stavebního úřadu v této věci, kterým byla změna v užívání stavby povolena, a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Vedlejší účastník 1) shledal, že stavební úřad jednak nesprávně určil okruh účastníků řízení, nevyžádal si nové závazné stanovisko orgánu územního plánování a dále dospěl k závěru, že nebylo na místě změnu povolit, neboť je v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu uvedenými v § 21 odst. 4, věty druhé, vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v rozhodném znění (dále jen "vyhláška č. 501/2006"). Stavební úřad poté změnu v užívání stavby zamítl. K odvolání stěžovatele vedlejší účastník 1) změnil rozhodnutí stavebního úřadu pouze tak, že doplnil jeho výrok o odkaz na § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu s ohledem na to, že stavební úřad po zjištění skutečnosti vedoucí k zamítnutí žádosti nedoplňoval dokazování; ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Důvodem zamítnutí žádosti stěžovatele byla skutečnost, že změna v užívání stavby z doplňkové stavby k rodinnému domu na stavbu pro podnikatelskou činnost je v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu, konkrétně spočívajícími ve skutečnosti, že daný objekt svojí celkovou rozlohou 647 m2 několikanásobně převyšuje přípustnou maximální rozlohu stavby pro podnikatelskou činnost, která podle § 21 odst. 4, věty druhé, vyhlášky č. 501/2006 Sb. činí 25 m2.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem následně zamítl správní žalobu stěžovatele. Krajský soud nepřisvědčil stěžovateli, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná. Konstatoval, že odůvodnění zamítnutí žádosti stěžovatele bylo srozumitelné. Správní orgány svá rozhodnutí odůvodnily tím, že stavba nesplňuje výše specifikované podmínky stanovené vyhláškou č. 501/2006 Sb., a záměr změny jejího užívání tak není v souladu s obecnými požadavky na výstavbu, což je však nezbytný předpoklad pro povolení změny v užívání stavby. Tuto změnu proto nepovolily.
4. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry správních orgánů a správních soudů. Především nesouhlasí s argumentací správních soudů, že stavebnímu úřadu nebylo známo, že předmětný objekt má být využit jako provozovna určená k podnikání, neboť tato skutečnost byla zřejmá z jeho žádosti o vydání stavebního povolení z roku 2011 i z projektové dokumentace. Postupem správních orgánů a soudů měla tak být porušena zásada legitimního očekávání stěžovatele. Stěžovatel podával žádost o povolení změny v užívání stavby v dobré víře ve správnost a závaznost postupu stavebního úřadu, tj. že mu bude tato změna povolena. Postup správních soudů považuje stěžovatel za nezákonný a protiústavní, neboť tvrdí, že jejich rozhodnutí neobsahují dostatečné objasnění toho, proč námitky stěžovatele nejsou důvodné ani konkrétní odůvodnění změny správní praxe stavebního úřadu. Zamítnutím žádosti stěžovatele mělo dojít také k zásadnímu omezení práva stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 a navazující judikatura). Stěžovatel se však v nyní posuzované věci domáhá právě pouhého přezkumu skutkových závěrů a navazujících právních závěrů, které učinily správní orgány a přezkoumaly správní soudy. Takový přezkum však Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, nelze přisvědčit. Je tomu právě naopak, neboť správní soudy se zabývaly všemi námitkami, které stěžovatel uvádí i v ústavní stížnosti, a to včetně tvrzeného porušení zásady legitimního očekávání. Ústavní soud k tomu uvádí, že obdobně jako v kasační stížnosti, ani v ústavní stížnosti stěžovatel nepředkládá žádné argumenty vůči stěžejnímu závěru správních orgánů, že změna v užívání stavby z doplňkové stavby k rodinnému domu na stavbu pro podnikatelskou činnost není v souladu s obecnými požadavky na výstavbu, neboť dílna se nachází na pozemku rodinného domu a více jak dvacetinásobně překračuje maximální přípustnou rozlohu stavby pro podnikatelskou činnost podle § 21 odst. 4, věty druhé, vyhlášky č. 501 /2006 Sb. Stěžovatel tedy nijak nerozporuje klíčový důvod, pro který správní orgány nepovolily změnu v užívání stavby.
Namísto toho opakuje, že mu svědčilo legitimní očekávání s ohledem na stavební povolení z roku 2012. Tuto námitku však již podrobně vyvrátily správní soudy, když objasnily, že stavební povolení z roku 2012 nijak nepředjímá naplnění podmínek pro povolení změny v užívání stavby a nemohlo tak založit legitimní očekávání, že předmětné žádosti stěžovatele bude vyhověno. Nejvyšší soud poukázal také na to, že pokud by stěžovatel ve své žádosti o stavební povolení z roku 2011 jednoznačně uvedl, že dílna má být upravena tak, aby sloužila především k podnikání, musel by se stavební úřad již v tomto řízení zabývat i tím, zda právě takový záměr splňuje obecné požadavky na výstavbu včetně toho, zda objekt svými rozměry nepřekračuje maximální přípustnou rozlohu stavby určené k podnikání, která je současně umístěna na pozemku rodinného domu.
S ohledem na to, že takovou informaci žádost stěžovatele z roku 2011 neobsahovala, nelze stěžovateli přisvědčit, že mohl legitimně očekávat, že stavební úřad povolí oznámenou změnu v užívání daného objektu.
9. Ústavní soud je toho názoru, že závěry správních soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněny a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
10. Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu