Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Euroclaim s. r. o., sídlem Korunní 810/104, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Michalou Plachkou, LL.M., advokátkou, sídlem 28. října 3390/111a, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 29 NSČR 114/2020-B-47, KSHK 33 INS 21809/2019, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Věry Bikovové a 2) Roumena Bikova, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V insolvenčním řízení vedeném na majetek vedlejších účastníků řízení (dlužníků) formou oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání vedlejších účastníků řízení usnesením ze dne 15. 9. 2020 č. j. KSHK 33 INS 21809/2019, 1 VSPH 631/2020-B-23, změnil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 4. 2020 č. j. KSHK 33 INS 21809/2019-B-11 ve výroku VII. tak, že první vedlejší účastnici řízení se neukládá povinnost vyplácet na účet majetkové podstaty měsíčně stanovenou částku ve výši 19 200 Kč, kterou první vedlejší účastnice řízení pobírá na základě smlouvy konkludentně uzavřené se svojí matkou o poskytování komplexní zdravotní a sociální služby, neboť příspěvek dávky sociální péče je příjmem vyloučeným z majetkové podstaty.
3. Proti měnícímu usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka (věřitelka č. 15) dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2021 č. j. 29 NSČR 114/2020-B-47, KSHK 33 INS 21809/2019, odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako subjektivně nepřípustné. K tomu uvedl, že zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné (v daném případě podle § 237 o. s. ř.), předchází - ve smyslu § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Pakliže § 406 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, přiznává legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí krajského soudu o schválení oddlužení, jímž byla (mimo jiné) dlužnici uložena povinnost měsíčně vydat stanovenou částku pouze tomu věřiteli, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, je nepochybné, že v situaci, kdy stěžovatelka nehlasovala proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nemůže podat ani odvolání a tím spíše ani dovolání.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nejprve předkládá Ústavnímu soudu k úvaze, zda její ústavní stížnost svým významem podstatně nepřekračuje její vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle stěžovatelky je otázka posouzení úplaty poskytnuté dlužníkovi příjemcem příspěvku na péči z titulu zajišťování této péče, jinak řečeno, zda jde tedy o příjem dlužníka zařaditelný do majetkové podstaty, zásadní nejen z pohledu věřitelů, ale i z pohledu dlužníků. Stěžovatelka poukazuje na to, že vrchní soud svým rozhodnutím zcela zásadně změnil nejen výši měsíční splátky vedlejší účastnice řízení, ale též podmínky celého způsobu oddlužení a předpokládanou míru uspokojení pohledávky stěžovatelky. Domnívá se, že její dovolání je subjektivně přípustné, když odkaz na § 218 písm. b) o. s. ř. nelze aplikovat mechanicky. Z formulace obsažené v § 406 odst. 4 insolvenčního zákona nelze totiž usuzovat na to, že věřitel, který nebrojil proti schválení oddlužení, ztrácí možnost bránit se proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Opačný závěr by vedl k tomu, že věřitel by musel z opatrnosti vždy nesouhlasit se stanovenou výší měsíčních splátek, aby mu zůstala zachována možnost brojit proti eventuálnímu měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Závěr Nejvyššího soudu zakládá podle stěžovatelky nedůvodnou nerovnost mezi dlužníkem a věřitelem v insolvenčním řízení. Upření možnosti bránit se proti rozhodnutí, které je fakticky v neprospěch stěžovatelky, představuje porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces z důvodu narušení právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto z důvodu jeho subjektivní nepřípustnosti. K tomu je třeba předně podotknout, že usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje Nejvyšší soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku - pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil - tak, aby dodržel maximy práva na soudní ochranu.
8. Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z limitů vymezených mu ústavním pořádkem. V projednávané věci je pak zdrženlivý přístup Ústavního soudu namístě dvojnásob - nešlo totiž o dovolání "meritorní", nýbrž o přístup k Nejvyššímu soudu ve věci, která je pouze dílčí částí insolvenčního řízení (byť z pohledu stěžovatelky se může jevit podstatnou).
9. Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání z toho důvodu, že je kvalifikoval jako subjektivně nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatelka jako věřitelka nemohla podat ani odvolání, natož pak dovolání, neboť tomu brání § 406 odst. 4 insolvenčního zákona. Ústavní soud k této námitce podotýká, že v usnesení ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 36/18 se zabýval ústavností § 406 odst. 4 insolvenčního zákona v řízení o kontrole norem. V tomto usnesení mj. uvedl, že v ústavním pořádku České republiky není ústavně zaručeno právo na podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu nižšího stupně.
Výjimka existuje pro oblast trestní, kde závazek státu zajistit možnost přezkumu výroku soudu o vině a trestu za trestný čin soudem vyššího stupně plyne z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Je tedy v zásadě na uvážení zákonodárce, jak k úpravě opravných prostředků přistoupí. Každé rozhodnutí zákonodárce, podle něhož není takový prostředek přípustný, nelze považovat za akt, kterým dochází k porušení práva na soudní ochranu. V opačném případě by totiž ztrácel smysl čl. 36 odst. 4 Listiny, podle kterého podmínky pro uplatnění práva na soudní ochranu upraví zákon.
Zároveň však z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ačkoliv podmínky uplatnění práva na soudní ochranu upravuje zákon, nemůže takový zákon právo každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu zcela popřít [srov. např. nález ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 1162/17
(N 8/88 SbNU 103), body 49 a 52]. V postupu Nejvyššího soudu, který stěžovatelčino dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné, tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu nebo spravedlivý proces.
10. Ústavní soud dále - ovšem jen - v rámci obiter dicti podotýká, že názor vrchního soudu, podle něhož nelze příjem, který měla mít první vedlejší účastnice řízení na základě konkludentně uzavřené smlouvy o poskytování zdravotních a sociálních služeb z dávek sociální podpory vyplácených její matce, jakožto příjemkyni, která byla zcela závislá na péči první vedlejší účastnice, zahrnovat do majetkové podstaty, coby příjem, který by mohl sloužit k uspokojení věřitelů, není možno považovat za nesprávný. Byl-li by totiž postižen, resp. jeho vyplácení by bylo zahrnuto do majetkové podstaty, ztratila by jeho příjemkyně (matka první vedlejší účastnice řízení) možnost, aby o ni bylo dále pečováno.
11. K návrhu stěžovatelky na posouzení věci svým významem podstatně překračující její vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (v otázce posouzení úplaty poskytnuté dlužníkovi příjemcem příspěvku na péči z titulu zajišťování této péče) je možno toliko podotknout, že toto ustanovení upravuje výjimku z přípustnosti ústavní stížnosti. Byla-li však ústavní stížnost shledána přípustnou, nemůže se toto ustanovení uplatnit, nehledě na to, že podávání výkladu podústavního práva Ústavnímu soudu nikterak nepřísluší.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu