Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, Věznice Znojmo, právně zastoupeného Mgr. Jarmilou Janků, advokátkou se sídlem 669 02 Znojmo, Vídeňská 707/25, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2012 č. j. 6 Tdo 1516/2012-26, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. 7 To 239/2012 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2012 č. j. 91 T 21/2012-657, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Trestná činnost spočívala v krádežích měděných kabelových vodičů ke škodě Dopravního podniku města Brna v roce 2011.
O stěžovatelově odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a o odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2012 č. j. 7 To 239/2012-331 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu stěžovatele. Podle § 259 odst. 3,4 tr. řádu nově rozhodl a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců a zařadil jej do věznice s ostrahou.
O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2012 č. j. 6 Tdo 1516/2012-26 tak, že je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.
Stěžovatel má za to, že mu nebyla dostatečně prokázána trestná činnost, za niž byl odsouzen obecnými soudy. Odsuzující rozsudek se prý opírá toliko o důkazy pachovou stopou a testem DNA, které ovšem nedokládají dle tvrzení stěžovatele, že se na místě činu nacházel v době jeho spáchání. Tyto důkazy není možné použít osamoceně bez dalších a tedy došlo k porušení zásady in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů. Dále namítá absenci prokázání zavinění u této trestné činnosti.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V prvé řadě je nutné upozornit, že nynější ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel předtím uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.
Ústavní soud považuje za vhodné konstatovat, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 1182/12 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Dále pak by bylo možné spatřovat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo.
Ústavní soud dále konstatuje, že k porušení článku 38 odst. 2 Listiny též nedošlo, neboť v průběhu řízení měl stěžovatel možnost se k dané situaci vyjádřit. Pravidla týkající se procesního výslechu obviněného, jako je povinnost poučit obviněného o jeho právech, zákaz jakéhokoliv donucování k výpovědi nebo k doznání, povinnost šetřit osobnost obviněného a povinnost umožnit obviněnému vyjádřit se ke všem tvrzeným skutečnostem souvisejícím s trestním řízením (srov. obdobně § 91 až § 95 trestního řádu), byla v trestním řízení dodržena.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedených.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
Odůvodnění napadených rozhodnutí nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Dospěly k takovým skutkovým zjištěním, která byla potvrzena vyššími soudními instancemi, a na jejich základě vystavěly i závěry právní.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu