Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného Mgr. Ivanou Vejsadovou, LL.M., advokátkou, sídlem Českomoravská 1181/23, Praha 9, proti usnesení Policie ČR Obvodního ředitelství policie Praha III ze dne 26. 9. 2023, č. j. KRPA-129550-13/TČ-2023-001391, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 19. 12. 2023, č. j. 2 ZN 1773/2023, a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 3 KZN 831/2024-11, za účasti Policie ČR Obvodního ředitelství policie Praha III, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel podal dne 12. 4. 2023 trestní oznámení pro možné spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, proti J. K., který měl stěžovatele uvést pod příslibem podnikatelské spolupráce v omyl. V záhlaví označeným usnesením Policie ČR Obvodní ředitelství policie Praha III (dále jen "policejní orgán") tuto trestní věc odložila, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu. Následnou stížnost stěžovatele zamítla jako nedůvodnou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a podnět k výkonu dohledu byl vyřízen vyrozuměním Městského státního zastupitelství v Praze jako nedůvodný.
2. Stěžovatel tato tři rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení napadá ústavní stížností a namítá, že policejní orgán vycházel pouze z obsahu insolvenčního spisu. Stěžovatel přitom tvrdí, že okolnosti předcházející insolvenčnímu řízení měly původ v trestné činnosti. Postup orgánů činných v trestním řízení stěžovatel označil za nesprávný, neboť ve věci nebyly učiněny žádné úkony (např. výslechy podezřelých osob) a policejní orgán se ani nesnažil zajistit nějaký důkaz. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále zásah do základních práv zakotvených v čl. 37 a čl. 38 Listiny, tzn. práva na projednání věci řádně, veřejně a bez průtahů a práva na právní pomoc.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní totiž prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je proto namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen ústavně nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
5. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nálezy ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3006/21 , ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16 , ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 , nebo usnesení ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 4065/14 , a ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17 ; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat totiž již z povahy věci nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Jak uvádí i stěžovatelé v ústavní stížnosti, na státu spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má být vyšetřování nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti. Stěžovatel se domnívá, že v nyní posuzované věci vyšetřování dostatečné a důkladné nebylo, jelikož se orgány činné v trestním řízení spokojily výhradně s obsahem insolvenčního spisu a neprováděly další dokazování.
7. Po prostudování závěrů policejního orgánu, obvodního a městského státního zastupitelství však dospěl Ústavní soud k názoru, že v tomto ohledu se orgány činné v trestním řízení nedopustily protiústavního excesu, když svoje závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily.
8. Jak se totiž podává již z uvedeného, právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ).
9. Na postup orgánů činných v trestním řízení je navíc třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14 ). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 , nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14 , nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15 , nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 ).
10. V nyní posuzované věci se přitom nejedná o trestný čin, zasahující svojí podstatou právě zmíněná základní práva, nýbrž o trestný čin podvodu, který je řazen mezi hospodářské trestné činy. K tomu je vhodné uvést, že Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 3196/12 sice zcela nevyloučil možnost podat ústavní stížnost i v případě porušení majetkových práv poškozeného, nicméně současně zdůraznil princip subsidiarity trestněprávní represe ve vztahu k prostředkům ochrany v civilním řízení. Nyní napadená vyrozumění orgánů činných v trestním řízení přitom vycházejí ze stejné logiky, a i proto nemohou být v rozporu s tímto nálezem. Po přezkoumání napadených rozhodnutí (vyrozumění) orgánů činných v trestním řízení proto Ústavní soud neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah.
11. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah "pouze" v rovině majetkových práv je proto nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 ).
12. V nyní posuzované věci Ústavní soud především konstatuje, že se stěžovatel mýlí, tvrdí-li, že policejní orgán učinil pouze jediný úkon - tzn. vyžádal si insolvenční spis, a poté vycházel výhradně z něho. Z obsahu usnesení policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství se totiž podává, že s J. K. byl dne 20. 7. 2023 sepsán úřední záznam o podaném vysvětlení a policejní orgán provedl i další šetření (konkrétně k ERB bank, a. s., v likvidaci) a vyžádal si potřebné listinné materiály. Pokud za této situace orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že věc mohla a případně i měla být řešena před civilními soudy a uplatnění trestněprávních institutů má být využíváno vzhledem k povaze případu až jako krajní řešení, bylo-li by vůbec nutné (trestní postih je prostředkem ultima ratio), nespatřuje v tomto jejich závěru Ústavní soud nic, co by bylo způsobilé vést k závěru, že se tyto orgány dopustily zásahu do základních práv stěžovatele. Právo na účinné vyšetřování je totiž třeba nazírat jako subsidiární prostředek ochrany ústavně chráněných práv. V tomto případě přitom Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem nedostály. Z napadených vyrozumění se totiž podávají konkrétní argumenty, proč dané jednání vůbec nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a oznámený skutek není trestným činem, přičemž pro toto své zjištění orgány činné v trestním řízení provedly i odpovídající dokazování a toto řádně vyhodnotily (viz zejména vyrozumění městského státního zastupitelství, str. 3 - 4).
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud, akcentujíc zejména shora zmíněnou povahu trestního řízení jako vztahu mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby, aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena, a dále povahu dotčených práv stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu