Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupeného Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou, sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. ledna 2025 č. j. 1 VZN 1775/2024-48, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. srpna 2024 č. j. 1 KZN 211/2024-41, usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 11. července 2024 č. j. KRPA-179840-82/TČ-2024-000096-LB a výzvě k vydání věci Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 17. června 2024, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, vyrozumění a výzvy s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že je vedeno trestní řízení na základě trestního oznámení společnosti ŠkoFIN, s.r.o. stran několika vozidel, které jí měla vrátit, avšak nevrátila, společnost MEDIA 360 a. s., a to včetně vozidla Mercedes-Benz RZ X (dále jen "vozidlo"), které stěžovatelka měla mít (dle svých tvrzení) od společnosti MEDIA 360 a. s. v podnájmu.
3. Dne 17. 6. 2024 toto vozidlo bylo zaměstnancem stěžovatelky L. P. dobrovolně vydáno po výzvě k vydání věci učiněné dle podle § 78 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, o čemž byl sepsán protokol o vydání věci č. j. KRPS-159467-3/ČJ-2024-011414.
4. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy bylo dle § 80 odst. 1 trestního řádu, rozhodnuto, že se vozidlo ukládá do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 1, a to s ohledem na pochybnosti, kdo má na vydání vozidla nárok.
5. Napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatelky proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy.
6. V záhlaví uvedeným vyrozuměním Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen vrchní státní zastupitelství) stěžovatelku uvědomilo, jak postupovalo stran jejího podnětu k výkonu dohledu.
7. Stěžovatelka uvádí, že se společností MEDIA 360 a. s. uzavřela ve vztahu k předmětnému vozidlu dne 1. 3. 2023 podnájemní smlouvu s právem odkupu a smlouvu o smlouvě budoucí kupní ze dne 1. 3. 2023, a na jejich základě zaplatila zálohu ve výši sto procent sjednané kupní ceny a nájemného na sjednanou dobu nájmu. Společnost MEDIA 360 a. s. však nesplnila povinnost uzavřít kupní smlouvu. Stěžovatelka proto vozidlo zadržela ve smyslu § 1395 a násl. občanského zákoníku k zajištění své pohledávky na vrácení zálohy na kupní cenu. Stěžovatelka tuto zálohu vymáhá zasláním předžalobní výzvy, podáním insolvenčního návrhu na společnost MEDIA 360 a. s. a přihláškou do insolvenčního řízení. Domnívá se, že má k vozidlu nepochybně zadržovací právo, a to by jí tak mělo být vydáno zpět (§ 78 odst. 7 a § 80 odst. 1 trestního řádu).
8. Orgány činné v trestním řízení toto stěžovatelčino právo nerespektují, nýbrž nesprávně bez věcného posouzení vyslovují pochybnosti, kdo má na vydání vozidla nárok. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, nejprve opomněla, že v předmětné věci není rozhodné vlastnické právo k vozidlu, a obě státní zastupitelství, namísto nápravy, nově v souvislosti s existencí zadržovacího práva nesprávně zpochybňují dobrou víru stěžovatelky. Dle jejího názoru by mělo být rozhodující, že byly splněny podmínky pro vznik zadržovacího práva podle znění § 1395 a násl. občanského zákoníku, nehledě k tomu, že dobrá víra se ve smyslu § 7 občanského zákoníku předpokládá, dokud není prokázán opak (tedy nikoliv jen do vznesení nějakých pochybností, založených na pouhé nepravděpodobnosti). Odůvodnění orgánů činných v trestním řízení tak není přesvědčivé.
9. Případný spor mezi ŠkoFIN s.r.o. a společností MEDIA 360 a. s. by nadto měl být řešen primárně civilněprávními prostředky (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 469/02 , I. ÚS 4/04 ). Obavy městského státního zastupitelství, aby vozidlo mohlo být vypátráno a případně zjištěny další skutečnosti, jsou pak liché, jelikož vozidlo je vybaveno zařízením ke sledování polohy a stěžovatelky se na potřebné informace stačí zeptat.
10. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Podání ústavní stížnosti je možné pouze v dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tak shledává, že v rozsahu, v jakém je napadána výzva k vydání věci Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, jde o návrh opožděný. Tato výzva byla totiž realizována, a to s vědomím stěžovatelky, již dne 17. 6. 2024, avšak ústavní stížnost byla podána až 24. 3. 2025. Přitom nic dalšího, co je ústavní stížností napadáno, nemá charakter rozhodnutí o opravném prostředku proti takovéto výzvě, od kterého by teprve měla být lhůta počítána.
12. Ústavní stížnost je opožděná, i pokud jde o napadená usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze. Stěžovatelce totiž byla tato rozhodnutí zjevně doručena předtím, než dne 27. 11. 2024 obdrželo vrchní státní zastupitelství její podnět k výkonu dohledu. Podnět k dohledu přitom nepředstavuje ve vztahu k zajišťovacím institutům v trestním řádu prostředek ochrany práv, který stěžovatelé mají před podáním ústavní stížnosti vyčerpat podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí v případech zajištění se poté, kdy je zamítnuta stížnost proti nim, stávají pravomocnými [§ 140 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. I kdyby je dohledové státní zastupitelství shledalo nezákonnými, nemůže je již zrušit ani žádným jiným způsobem napravit tvrzené porušení základních práv. Podnět k dohledu tedy není způsobilý zajistit ochranu základních práv stěžovatelů. Po rozhodnutí o stížnosti proti prvostupňovému usnesení jsou tak procesní prostředky ochrany práv vyčerpány a od okamžiku doručení rozhodnutí o stížnosti běží dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti. Konkrétně právě v případě rozhodnutí učiněného podle § 80 odst. 1 trestního řádu byla tato skutečnost konstatována v nálezu sp. zn. II. ÚS 2813/18 (bod 21). K obdobným závěrům pak Ústavní soud dospěl i ve svém nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 380/24 (bod 21).
13. Lze zdůraznit, že podnět k výkonu dohledu obecně není opravným prostředkem, neboť pro to není dána opora v zákoně. Dohled vyššího státního zastupitelství totiž spočívá v zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství při výkonu působnosti státního zastupitelství (§ 12c zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů), nikoli ve vytváření procesních prostředků k ochraně základních práv nebo svobod osob (usnesení sp. zn. I. ÚS 2138/21 , bod 14). Ústavní soud se od těchto východisek odchýlil v linii své judikatury týkající se práva poškozených na účinné vyšetřování (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 , zejména body 31 a 32, a navazující judikáty, např. nález sp. zn. II. ÚS 2077/17 ). Z té však nelze dovozovat, že by se podnět k výkonu dohledu stal univerzálním opravným prostředkem proti veškerým postupům či rozhodnutím nižších státních zastupitelství. Jde stále o výjimku z obecného pravidla, že podnět k dohledu není opravným prostředkem ve smyslu zákona o Ústavním soudu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3012/16 , bod 10, sp. zn. III. ÚS 3965/18 , I. ÚS 2800/19 , I. ÚS 3186/20 , bod 3). To pak zejména platí v případech, kdy výkonem dohledu již nelze zásah odčinit (zatímco u ústavních stížností poškozených dovolávajících se práva na účinné vyšetřování nadřízené státní zastupitelství může nařídit další prošetřování skutečností svědčících o spáchání trestného činu) - viz nález sp. zn. IV. ÚS 2582/24 , bod 13.
14. Co se týče napadeného postupu vrchního státního zastupitelství, ten spočíval pouze ve výkonu dohledu. A jak vrchní státní zastupitelství ve vyrozumění přiléhavě vyložilo (viz jeho str. 10), výstupem dohledu je podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství dohledový pokyn, a ten zpravidla směřuje k tomu, že je státnímu zástupci bezprostředně nižšího státního zastupitelství uloženo, aby postupoval nějakým ze svých oprávnění dle trestního řádu. V dané věci přitom dohledové státní zastupitelství nemá možnost uložit dohledový pokyn, jehož následkem by bylo, že vozidlo bude vyjmuto ze soudní úschovy, neboť státní zástupce nižšího státního zastupitelství nedisponuje žádným zákonným oprávněním k takovému postupu.
15. Z právě uvedeného je zřejmé, že postupem vrchního státního zastupitelství nemohlo dojít v souvislosti s předmětným vozidlem k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť jím nebylo a nemohlo být ve věci vozidla vůbec rozhodováno. Ústavní soud se tak ani nemůže zabývat stěžovatelčinými námitkami proti vzetí vozidla do úschovy. Nemá totiž nyní procesní prostor k vyslovení žádného výroku, který by mohl toto vzetí do úschovy zvrátit.
16. Přezkumu Ústavního soudu podléhají jen takové akty orgánů veřejné moci, které autoritativně zasahují do právní sféry právnické či fyzické osoby tím, že zakládají, mění nebo ruší jejich oprávnění a povinnosti, bez ohledu na to, jak je takový zásah označen. Jelikož napadené vyrozumění vrchního státního zastupitelství nemá formální ani materiální povahu rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci, jež by bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatelky, Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti v části směřující proti takovému přípisu příslušný (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 3067/20 , usnesení sp. zn. I. ÚS 3186/20 , bod 4).
17. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj