Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Komunardů 6, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2006 č. j. 13 Co 214/2006-230, rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. března 2006 č. j. 20 P 123/2000-179 a návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle názoru stěžovatele se výše označené obecné soudy v průběhu pravomocně skončeného řízení dopustily diskriminace jeho osoby jako otce nezletilých dětí, neboť v České republice údajně obecně platí, že "otcové mají v řízeních o úpravě poměrů nezletilých dětí slabší procesní pozici, než mají matky", a to z toho důvodu, že v těchto řízeních většinou rozhodují soudkyně, které mají prý "tendenci nadržovat zase jen ženám".
Za zásadní nedostatek jak napadených rozsudků, tak i řízení, které jim předcházelo, označuje stěžovatel nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, z něhož poté soudy vyvodily i nesprávné právní závěry. K tomuto pochybení mělo přispět i nesprávné hodnocení provedených důkazů.
Skutková zjištění obou soudů považuje stěžovatel za nevěrohodná, nemající oporu v provedeném dokazování mimo jiné také z toho důvodu, že obecné soudy ve vztahu k výši stanoveného výživného prý nevzaly v úvahu současné reálné výdělkové možnosti stěžovatele a stěžovatelem zdůrazňovanou skutečnost, že matka nezletilých údajně odmítá jakoukoli vhodnou práci, čímž přenáší vyživovací povinnost k nezletilým výhradně na stěžovatele.
Za další pochybení obecných soudů stěžovatel pokládá údajně nepodložený závěr soudů o podstatné změně poměrů u nezletilých k datu 1. 9. 2004 a neunesení důkazního břemene matkou ve vztahu k prokázání důvodnosti jejího návrhu.
Námitky stěžovatele předestřené Ústavnímu soudu k posouzení staví Ústavní soud do pozice "třetí odvolací instance", kterou však ve smyslu čl. 83 Ústavy bezpochyby není. Není totiž úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů již jednou provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 1, nález č. 5). Ústavní soud nemůže obecným soudům v jejich jinak nezávislé rozhodovací činnosti nařizovat, jakým způsobem či z jakého úhlu náhledu mají hodnotit důkazy jimi provedené, pokud při této činnosti respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř.).
Pokud se týká námitky stěžovatele, že obecné soudy porušily čl. 36 Listiny, neboť neposkytly soudní ochranu jeho právům, nelze ani tuto námitku shledat důvodnou, neboť z předmětných rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že oba obecné soudy se podanou žalobou matky nezletilých a námitkami stěžovatele k ní vznesené řádně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí i odpovídajícím způsobem vypořádaly (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Z odůvodnění výše stručně shrnutých rozhodnutí nevyplývá, že by ve věci posuzované ústavní stížnosti byly právní závěry odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího v příkrém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jinak, pokud by k takovému procesnímu pochybení došlo, znamenalo porušení práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Naopak, v řízení před soudem prvního stupně a později před soudem odvolacím bylo dokazování provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu pro zjištění skutkového stavu, přičemž provedené důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
V případě rozhodování soudů o určení výše výživného pro nezletilé je příslušný soud povinen, změnily-li se poměry účastníků (§ 99 odst. 1 zákona o rodině a ustanovení § 163 o. s. ř.), zkoumat jak schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů nezletilých, tak i odůvodněné potřeby oprávněných - v tomto případě nezletilých. Skutečnost, že došlo ke změně poměrů u nezletilých, a to podstatným způsobem, soud prvního stupně náležitě zjistil, a pokud matka nezletilých poukazovala na skutečnost, že k podstatné změně okolností u nezletilých došlo již k datu 1.
9. 2004, nelze než souhlasit s úvahou tohoto soudu, že nárůst potřeb nezletilých spojených se školní docházkou je nejen odůvodněný, ale i pro matku samoživitelku finančně náročný, neboť nároky na materiální zabezpečení nezletilých v souvislosti s jejich věkem, zájmy a potřebami mají (a budou mít i nadále) samozřejmě vzrůstající tendenci. Nezletilí mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, přičemž matka nezletilých vyvažuje svoji část vyživovací povinnosti osobní péčí o nezletilé, zejména pro potřebu trvalejší a důslednější péče o nezletilého M., která ji nejen nedovoluje nastoupit do nabízených zaměstnání, ale ani věnovat se v takové míře koníčkům a zálibám, jak to činí stěžovatel.
Odpovědnost obou rodičů za řádnou výchovu a péči o nezletilé je společná. Soud je povinen vždy zkoumat, jak který z obou rodičů nezletilých plní své zákonné povinnosti, tedy zda přispívá na výživu svých dětí podle svých možností, schopností a majetkových poměrů (§ 85 odst. 2 zákona o rodině). Je tomu tak proto, že role obou rodičů není ve vztahu k nezletilým stejná, jak se domnívá stěžovatel, ale společná, tedy vzájemně se doplňující.
Neobstojí ani další námitka poukazující na údajnou diskriminaci (resp. nerovnost účastníků) stěžovatele oběma obecnými soudy, neboť stěžovatel v návrhu netvrdí, a ani nijak nedokládá, že by v průběhu řízení proti složení senátu odvolacího soudu, resp. proti rozhodování samosoudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem vznesl námitku podjatosti (ve smyslu ustanovení § 14 o. s. ř.), která podle platného právního řádu by jedině mohla být důvodem pro změnu soudců či soudkyň rozhodujících v projednávané věci dle rozvrhu práce.
K výši stanoveného výživného se sluší závěrem poznamenat, že jeho zvýšení na výše uvedené částky nelze považovat, a to nejen s ohledem na majetkové poměry stěžovatele, za nikterak vysoké, neboť je třeba mít na zřeteli, že tyto částky matce nezletilých neumožňují vytvářet např. finanční rezervy na studium nezletilých či na přípravu pro jejich budoucí zaměstnání. Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozsudků podle § 79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud v této souvislosti konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu